Vila byla zpočátku splněným snem Růženky a Prince. Byli mladí, byli krásní. Pohádkově bohatí. A měli pěkné děti. (Viděla jsem fotky miminek, když je přivezli z porodnice. Jsem taky matka. Bylo to velmi silné.)
Jenže splněný sen se záhy začal měnit v noční můru. Ona vedla soukromou mateřskou školku, on také nějak podnikal. Ale nedařilo se. Přišly dluhy, exekuce… A pokus drahou vilu prodat a finančně se zhojit.
Teď přichází na scénu padouch. Podvodník nemající v kapse ani vindru, pouze lživé výpisy z účtů ze zahraničních bank. Narychlo slátaná kupní smlouva byla podepsána. To nejdůležitější, způsob platby a ověření existence platby, se neřešilo. Princ dostal první várku peněz (ani ne čtvrtinu ceny), Růženka nic. A tak takovouto „smlouvu“ napadla. Princ však, snad pod heslem, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, peníze vzal a „smlouvu“ ze své strany nezneplatnil. Asi měl k tomu své důvody (zaplať, nebo ti useknu ruku! ruská mafie?). O nich však můžeme jen spekulovat. Katastr proto část nemovitosti převedl na podvodníka. Zbylá část patří stále Růžence, na jejíž účet nikdy nedorazila ani koruna.
Na údržbu nákladný dům se vyprázdnil a zpustl. Zbylo jen pár kusů nábytku. Dětská hernička. Dřevěná manželská postel s atypickým zdobením (ne, neexistuje jediný důkaz o tom, že by se tu točilo péčko a děly další nepravosti). Celkem zachovalá kuchyňka, drahá koupelna (ale už bez vířivky, ta někam odpochodovala). Vnitřní bazén… Dalo se k němu sestoupit po elegantním točitém schodišti přímo z horního patra.
Zahrada, kterou zarůstají růže. Sochy, které tu dřív stály, jsou pryč. Také veškerá odšroubovatelná meď. Zůstaly jen náhrobky zvířecích mazlíčků. Hračky v herně, ztuhlá modelína v nočníku, fotografie, písemnosti od soudu, jídlo v kuchyni… Opravdu podivuhodná směs věcí po lidech, kteří tu kdysi (snad) byli šťastní.
Dnes už tu trvale nikdo nebydlí. Vilka však není v úplně špatném stavu a třeba se jednou lepších časů přece jen dočká…