Krásná vila se nachází v italském vnitrozemí a je plná překvapení.
Z lůžka z černého dřeva na mě hledí několik párů očí. Nevěřícně jim pohled oplácím.
Na předním čele postele se leskne portrét italské tanečnice a jejího dvojčete. Ze zadního čela postele mě pozoruje secesní krasavice se sestrou. Ta původně byla také krásná, čas z ní však serval podobu. Zůstaly jen rty s hrdým úsměvem.
To ale nejsou všechny oči v místnosti. Je tu mrkací pana a plyšový klaun. Vila je vůbec plná znepokojivých hraček. Ale hlavně jsou tu ti lidé.
Na tak malý dům jich je příliš mnoho!
Z fotografií na zdech promlouvá jejich minulost.
Muž a žena si řekli své ano a po svatbě přišlo na svět mimiko. Některé dámy na fotkách jsou opravdu půvabné, někteří pánové vypadají přísně a k někomu byl osud nelítostný. Jedna nápadně pěkná slečna zemřela v 18 letech. Se ženy v růžových šatech zas smyl čas všechno, včetně její podoby.
Dávno zapomenuté tváře blednou na zdech, v rámečcích na stolcích a poličkách, zapadlé na zemi… Nikde jinde jsem neviděla tolik fotografií pohromadě.
Kolik tu asi žilo lidí? A byli tu šťastní?
Nejsem si jistá. Vila se nachází uprostřed ničeho, hluboko ve vnitrozemí. K moři i k civilizaci je to daleko. Já jsem fascinována starobylým vybavením, ale partner Jarda mé nadšení nesdílí. Nic tu nefotí. Usedá na židli a skrze zaťaté zuby trousí poznámky jako ,,hnusnej barák”, ,,dělej!” a ,,ať už jsme pryč”. Jako by do sebe natáhl smutek mrtvých a negativní energii k zániku odsouzeného domu.
Židle, na které Jarda sedí, nedokáže unést takovou tíhu. Vypoví službu a praskne mu pod zadkem.
Věřte, že tohle mu k náladě nepřidalo…
Na první pohled vila působí jako malý obyčejný domek. Nenapadlo by mne, že uvnitř bude něco zajímavého. Přízemí, to je kůlna, obytné pokoje jsou v patře. Z úzké chodby vedou jedny dveře do ložnice s propadlou střechou. Tak jako mnoha zapomenutým domům, i této krásné vile zvoní hrana. Další dveře vedou do dalších ložnic, jídelny a kuchyně.
Vyjma ložnice, kterou okupují italské tanečnice a secesní dívky, jsou ostatní pokoje malé, skromně vybavené. Jedna až dvě postele, skříň, toaletní stolek, šlapací šicí stroj.
Poslední kalendář na zdi je z roku 1998…