Vila v kopcích, chráněná pichlavým ostružiním, divokým bambusem a komáry. Z její prostorné kamenné terasy je nádherný výhled do kraje. Uvnitř se i po letech nachází starožitný nábytek. Něco zcela jiného, než najdeme v opuštěných staveních roztroušených po celé střední Evropě. Je tu i spousta obrazových pláten a prázdných lahví od alkoholu. Při pohledu na ně se mi vybaví typické přímořské městečko plné pouličních umělců. Mívají nedopnuté košile, dlouhé vlasy a v jejich očích bují neklid.
Kterýpak z těchto snílků žil v toskánské vile v kopcích plné obrazů? Usedám na zaprášené sofa, zvedám ze země zašlé dopisy, a zatímco na foťáku cvaká závěrka, přemýšlím nad jeho příběhem.
…
Někdy v sedmdesátých letech sem přišli poslední obyvatelé. Mladý manželský pár s holčičkou. Pán byl malíř a jmenoval se Lorenzo. Věnoval se hlavně zátiší. Krátce po nastěhování do vily ale začal pracovat na portrétu ženy s rozevlátými vlasy a očima černýma jako noc. Kde se ta žena vzala, to nedokázal říct. Možná se mu zjevila ve snu. Snad ji viděl v nějaké uličce a její výrazný vzhled mu utkvěl v paměti. Jako by na tom záleželo! Inspirace přichází a odchází.
Lorenzo dělal na jejím portrétu, ale pořád nebyl s něčím spokojený. Bylo těžké zachytit uhrančivý pohled a její ženské, přitom však velmi tvrdé rysy.
V ohni skončily skici i celé obrazy. Lorenzo neměl stále portrét hotový a přepadala ho melancholie. Večery trávil na terase. Popíjel dobré toskánské víno, díval se dolů do kraje a představoval si její tvář.
Někdy tou dobou zastavilo u vily auto. Vystoupil z něj zámožně vyhlížející muž, do každé ruky uchopil jeden kufr, a od té doby Lorenzo svou mladou manželku nikdy neviděl. Odjela s tím druhým, cizím člověkem za lepším. Vzala s sebou i jejich malé dítě, holčičku.
Lorenzo pro ty dvě ale nedokázal truchlit. Sedával na terase a už ho nerušil dětský pláč. Načínal si láhve, hleděl do hasnoucího nebe a myslel na svou femme fatale. Uhlem při tom črtal její drsnou tvář. Byly to rychlé, přesné tahy. Samotná Múza vedla jeho ruku.
Když obraz dokončil, bylo krátce po půlnoci.
Lorenzo se konečně cítil spokojený. Žena na papíře byla dokonalá. Zarámoval ji a vrátil se na terasu. Dopil víno, přistoupil ke kamennému zábradlí, pohlédl hluboko dolů do kraje a odešel.
Zůstal jen portrét ženy s rozevlátými vlasy a uhrančivým pohledem. Ten samý portrét, z kterého jsem nemohla o několik desetiletí později odtrhnout oči.
Není krásná, ale stále tam je. Jestli někdy zmizí, bude to pod troskami vily, která se už pomalu začíná drolit a rozpadat.
(Příběh je fiktivní, inspirovaný geniem loci této toskánské vily, která mezi urbexery koluje jako ,,vila matematika“. Na mě však žádnými strohými počty nepůsobila, vnímala jsem pouze sílu umění.)