V honosné čtvrti, kde jsou všichni tvorové pohádkově bohatí, z vysoké trávy vystupují zdi přepychového paláce. Vzadu se stydlivě krčí budka hlídače. Ta, na rozdíl od paláce, je opuštěná sotva dva týdny. Možná pán odešel za důležitějšími záležitostmi, a hledá se náhrada; možná je jenom na dovolené… Nevíme. Toto místo je tajemnější než hrad v Karpatech.
Parkujeme, jak nejdál to jde (což tu moc nejde), a na jindy rušné ulici zdoláváme plot. Všude jsou lidé, ale jejich oči zůstávají zavřené. Žhavé slunce a pětatřicetistupňové vedro našemu plánu pomáhá.
Konečně v zahradě. Je zarostlá, ještě tam ani není vyšlapaná pěšinka. Toto místo je čerstvé jako právě utržená květina.
Nejkratší cestou míříme k vile a přemítáme, jaký asi bude vstup. Vysoko v patře možná vidím nedovřené okno. Horko je opravdu nesnesitelné a já jsem líná na další tělocvik. Zkouším kliku u dveří pro služebnictvo. Otevřeno! A my nejsme jediní návštěvníci!
Hned za dveřmi nás vítá Santa Klaus. Pozůstatek vánoční výzdoby, kterou bychom tu rozhodně nečekali. Kdo v době Vánoc opustí svůj palác?
Vstupujeme dovnitř. Jedinou známkou chátrání je drolící se omítka a všudypřítomný prach. Za okny usychají kaktusy. Osobní věci jsou ale dávno pryč. Podle toho, co víme, vila patřila zahraničnímu vyslanci. Co se tu stalo, můžeme jen hádat…
Krásné sály s křišťálovými lustry hovoří o četných banketech. V krbu dřív hořel oheň a ve sklenicích šumělo víno. Na parketu se tančilo a obstarožní postele s rudým sametem praskaly pod vahou propletených těl. Kdo ale byli ti lidé, a proč jsou pryč, se asi nikdy nedozvím.
Tiše odcházíme a ze zdi na nás mrká Santa Klaus. On jediný tu zůstal. S dárky, které už nerozdá. Zamrzlý v čase a prostoru. Vzpomínka na poslední Vánoce, které tu oslavil člověk…