Tady to miluju. Sama jsem si to našla, už celkem dávno, a konečně jsem se odhodlala jít dovnitř. Zpočátku jsem nevěděla, co čekat. Ponorka bylo první, co mě napadlo. Jsem uvnitř „Das Boot“ 😀 Báječný pocit. Hloubky mi nevadí. Mám osobní zkušenost s ponorem do čtyřiceti metrů a bylo to super. Vraky potopených lodí, to je trochu jiný level urbexu… S výškami je to jinak. Co se toho týče, jsem tak trochu Jekyll a Hyde. Zatímco Jekyll výšky nesnáší, a do jistých kasáren (když na úzkém schodišti ála Morie ještě nebylo zábradlí) lezl jako brouk, Hyde to má jinak. Ten, jak vidí něco vysokého, trpí nutkavou potřebou se tam podívat. Je to prekérní situace. Pan Jekyll pomalu nedokáže přejít Orlickou přehradu, protože se mu z pohledu na výšku pod mostem dělá blbě. Mistr Hyde doteď skřípe zuby, že si nestihl vylézt na legendární Strakáč.
Prozkoumat tohle místo znamená vylézt do třiceti metrů. Takže co dál?
Fyzicky to nijak složité není, ale ta psychika…
Přešlapuju dole, dokud nenaskočí režim „Hyde“. Hurá, lezu! Je to v pohodě. Tam vysoko je krásně. Citím osvobozující samotu a příval energie. Endorfiny, nejlepší drogy.
A pak se ozve znepokojující klap. Něco mého padá. Koutkem oka zachycuji onen předmět, jak se bleskurychle řítí k zemi. Au! V tu chvíli cosi ve mně udělá CVAK a už mi není tak báječně.
Jak se říká, dobrého pomálu. Se zaťatými zuby lezu dolu.
(Jestli někdo z vás najde v okolí černou krytku od objektivu značky canon, tak ta je, prosím pěkně, moje.)