Nejhezčí prázdniny bývaly ty na venkově. U babičky P. ve velkém domě, který si nechala postavit. Dům byl na svou dobu moderní, a tudíž nebyl zdaleka tak zajímavý, jako protější chalupa, kde žila prababička s pradědečkem (rodiče babičky P.). Dům z fotografií, ležící kdesi na sudetském venkově a marně čekají na svého kupce, mi ho připomněl.
Prababička také mívala kamna, kde se vařilo. Vzpomínám, že jsem tam ochutnala tu nejlepší svíčkovou. Babička P. se ji snažila věrně napodobit, recept od své maminky měla správný, ale z vařiče to nikdy nebylo tak dobré, jako z rozpálené plotny kamen. A my, děti, říkaly: ,,Babi, jsou dneska dvě svíčkové? Tak my chceme tu od prababičky!!“
Prababička svíčkovou vařila ráda, když to ještě zvládala. Také mívala ve velké kuchyni, kde se vařilo a jedlo, pohovku. Přesně, jak to vidíte na fotkách. Často jsme na ní jako děti sedávaly. Občas v době vaření svíčkové. Už dýchat tu vůni bylo mňamózní. Skoro by stačilo, vzít si krajíc chleba a přikusovat… (Ehm, doufám, že to nečtete hladoví, před obědem…)
Měli s pradědečkem podobnou ložnici a taky si pamatuju creepy panenku, která by dneska možná měla svou cenu, tehdy jsme si s ní ale nechtěli hrát, protože byla ,,divná“.
Dožili se požehnaného věku (zdravý venkovský vzduch!) a ke konci to bylo náročné. Babička P. jim nosila obědy a prababička se po osmdesátce vracela do svého mládí a vyčítala pradědovi, že jí běhá na zábavu za holkama. Ehm, tohle by si nevymyslela, takže děda kdysi možná trochu zlobil. Když mu to ale ve stáří opakovala, tak se jen smál a nejspíš mu to i trochu lichotilo. I jeho ale stáří dostihlo. Jednoho dne si dost nešťastně o zapomenutý hřebík rozřízl nohu, ale vůbec to necítil. Teprve za chvilku si všiml, že má botu plnou krve. Naštěstí to tehdy dobře dopadlo.
Mívali psa, který byl přivázaný k boudě a štěkal na lidi. Na nás, když jsem si fotili ,,dům prababičky“, tedy dům, co mi připomněl prázdniny mého dětství, taky štěkal pes, i když u boudy přivázaný určit nebyl. Byl od sousedů a běhal si na volno. A na protější zahradě se vykecávaly sousedky. Ze začátku jsme měli trochu stažený žaludek, ale když ženský krafaly dál a nezdálo se, že bychom je zajímali (ačkoli o nás nejspíš věděly), fotili jsme o sto šest.
Do domku jsme dorazili k večeru a světlo nebylo ideální. Nechtěla jsem tam svítit baterkou, a tak se mi o majitelích bohužel nepovedlo nic zjistit. Ale to nevadí, protože místo mělo svou atmosféru a já se díky němu opět vrátila do dětských vzpomínek.