Nad lesem se vznáší mlžný opar. Svítá. S prvními ranními paprsky se vyloupnou z šera stěny bílého domu. Svinutý slunečník požírá zeleň a terasa se mění v mechovou zahrádku. Nad jezírkem plným žabince poletuje vážka a tam, kde kdysi rostl anglický trávník, dnes bují divoký ostružiník.
Váhavě se protáhnu mezi zanedbanými rododendrony a bez pozvání vstupuji na jedno z nejúžasnějších opuštěných míst letošních roku.
Říkejme mu byt pana cestovatele, i když to není jen jeden dva pokoje. Dům ukrývá i další tajemství, ale o tom jindy.
Pan Ivo se narodil koncem třicátých let v Německu a během svého života stihl zcestovat většinu obydlených částí naší planety. Jeho kolegové o něm mluvili jako o zábavu milujícím, charismatickém a čestném muži.
Když si listuji hustě orazítkovaným pasem (je využitý do poslední stránky!), ptám se, kde ještě nebyl. Možná na Antarktidě… Navštívil divokou Afriku, ale byl i u protinožců, v Asii, v Tichomoří…. Část zemí nejspíš zcestoval služebně. Snad jako vyslanec v uniformě. Zřejmě sloužil i u výsadkářů, nakonec dosáhl hodnosti podplukovníka, byl šéfem skupiny poradců v jedné z nejmenších afrických zemí, kde také nějaký čas pobýval, a nakonec tam získal čestné občanství. Jednal se zahraničními delegacemi, možná i s divošskými kmeny. Byl u kanibalů? Nevím, ale věřím tomu. Měl rád dobré pití a ze služebních cest si na památku vozil suvenýry. Sošky velbloudů. Preparovanou piraňu. Krokodýli kůži. Kůži anakondy. Bůžky a kmenové masky, totemy, sochu opičího boha Hanumana, bodné dřevěné zbraně a vycpané hlavy hyeny a Kudu malého.
Dnes tyto předměty mohou budit senzaci, nebo naopak pohoršení. Ale dřív vládlo jiné smýšlení, pan Ivo byl ročník devatenácet třicet něco a tohle byly jeho vzpomínky na Afriku a další kontinenty.
Každá z těch věcí ukrývá vlastní příběh. Někdy se tam možná vrátím. Sednu si na pohovku, naleji si nějaké dobré pití z baru a budu poslouchat. I mým snem už odmala je cestovat po exotických krajích. Třeba se mi to jednou splní…
Když byl pan Ivo v důchodu (jako bývalý voják pobíral velmi slušné výsluhy), dal se na podnikání a mimo jiné si otevřel (nebo možná zdědil) rodinný penzion. Zajímavé je, že v jeho životě nenacházím stopy jemné ženské ruky a nejsem si jistá, zda měl nějaké potomky. Možná nebyl rodinný typ. Jeho rod ale pokračuje dál a příbuzní dodnes žijí.
Když se ve věku sedmdesáti šesti let, tři dny po svých narozeninách (věřím, že je pořádně oslavil), odebral na věčnost, bílý dům ztichl a na jeho cestovatelskou sbírku začal padat prach. Ten prach se tam kupí už rovných deset let a já se bojím, že krásné místo se brzo stane obětí vandalů. Jen za poslední týden si tam podalo dveře několik urbexových skupin (i my tam zažili dost divné setkání), ale o tom příště. Místo může dopadnout smutně, ale život, který pan Ivo prožil, a moje vzpomínky na ten dům žádný vandal zničit nedokáže.