Žádná silnice. Žádná civilizace. Jen nebe nad hlavou, lány polí kolem a šumění stromů v lese. Tvoje chaloupka stojí uprostřed ničeho. Kdo tě chce navštívit, musí pěšky přes les. Moc jich nechce… Samotář jsi byl vždycky. Ani televizi nevedeš. Za to máš psa. Několik ovocných stromů. Krém, kterým si natíráš popraskanou kůži na rukou. Hlavně v zimě. Kůlnou plnou zemědělského náčiní. Hodí se napřesrok. Sbírku pivních tácků. (Dřív ses za pivem nacestoval, teď už chodíš jen do nejbližší dědiny.) Drobné roztomilé předměty. Dárky od rodiny. Chytá se na ně prach, ale nemáš to srdce je vyhodit. Ani tu rozbitou panenku.
Některé věci jsou plné vzpomínek na ni. Na starých kamnech uměla udělat tu nejlepší svíčkovou, z židovských růží vázala věnce, po večerech háčkovala teplé vesty a potahy na polštáře. Tvoje víla. Chybí ti nejvíc ze všech lidí, které jsi ztratil.
Jaro, léto, podzim, zima. Dáváš své chaloupce pár let, stejně jako sobě. Sem nikdo bydlet nepůjde. Jsi sám, ale jsi šťastný.
S pejskem, který vypadá navlas stejně jako Čapkova Dášenka, se díváte na hvězdy, které tví příbuzní ve velkých městech přes smogovou pokličku nevidí. Jen nebe nad hlavou, lány polí kolem a šumění stromů v lese. To je ten pravý život…
(Fiktivní příběh inspirovaný všemi těmi zanechanými věcmi a místem, o kterém se mi podařilo zjistit jen to, že chaloupka patrně patřila panu lesníkovi a ostatní lesníci tam možná občas provádí menší údržbu.)