Klečím na zemi a fotím šicí stroj. Za oknem na trampolíně skáčou dva mladí pánové. Přestože bydlí na proti továrně na šaty, nemají na sobě ani niť. Během focení poslouchám jejich rozjařený křik. Jsou to chlapi jaksepatří, což vidět i skrze ušmudlané okno. Na sřídačku to berou mezi trampolínou a kulatým vnějším bazénem. Nejspíš to jsou bráchové. Je pětatřicet ve stínu a jestli ti dva nemají na sobě nic, tak já toho mám pro změnu až moc. Vzít si ráno černé kalhoty a tričko téže barvy byl blbý nápad. Představuji si, že ležím v zahradním bazénu taky. Bez těch mladých pánů, samozřejmě. Jejich máti vypadá docela rázně. Blondýna. Stojí u zahradního grilu a až ke mně se dírou po rozbitém skle line vůně pečeného kuřátka. Dostávám hlad a vybaluju svačinu. Studený toast se sýrem a šunkou. Nic moc teda :-/ A na zapití teplá voda z petky. V zahradě pod oknem určitě bude vychlazené pivo. Zasním se.
Fotit opuštěnou továrnu je fajn, ale z ledničky vytažený orosený lahváč má taky něco do sebe…
Impozantní, na pohled tajemná stará budova je zavřená zhruba 25 let. Kromě šicích strojů tu zůstaly také papírové střihy, spousta nití, zapomenuté krejčovské metry a pár výrobků.
Ty nitě bývaly pestrobarevné, dneska jsou ale potažené zelenou plísní. Je jich tolik, že v nich člověk šlape. Střecha je kaput a v době dešťů protéká voda dírami ve stropě z patra do patra. Přízemí pokrývá tlustá vrstva shnilého dřeva a promočených nití. V patře stojí zapomenuté šicí mašiny. Stropy se tu ale už bortí a visí z nich zbytky pokrouceného osvětlení. Nějakým zvláštním způsobem je to krásné. Připadám si jako uvnitř surrealistické malby.
Poslední patro je už téměř bez střechy a dneska nestojí vůbec.
Všude vládne plíseň a vlhko. S výjimkou jediného místa. Byt správce továrny je skoro nedotčený. Fotíme tu skoro tři hodiny, po celou tu dobu o nás nevědí. Teprve při odchodu nás doprovází nevraživý pohled sousedky. Doufám, že jsme jí nezkazili párty.