Stojíš na autobusové zastávce a přísným okem sleduješ omladinu, jak se snaží infiltrovat do starého kulturáku. Žádné takové, chlapci a děvče! Jsi dáma v letech a tohle nestrpíš. Zamáváš jim výhrůžně holí a zahrozíš prstem. Při pohledu do tvých nesmlouvavých očích partička díru v plotě mine a zkroušeně usedá na opodál stojící lavičku.

Čekáš, dokud ta banda se stativy nezmizí v autobuse. Už by měl každou chvíli jet.

Banda ale jen hraje o čas a nakonec rezignovaně zamíří k zaparkovanému autu.

Přes všechny své dioptrie zamžouráš na objekt jejich zájmu.

Tančírna z dob Výmarské republiky, to je kus historie. Kus tvého života a tvého srdce.

Přesně tady jsi je oba potkala.

Cítíš, jak se tvé nohy dávají do pohybu. Mhouříš oči před přímým sluncem a pomalu se šouráš přes silnici k díře v plotě. Pamatuješ válku a několik různých režimů. Už ti nezbývá moc času. Ale než se nad tebou zaklapne víko rakve, chceš ještě jednou vidět tančící sál a nechat vzpomínky znovu ožít.

Až se ti z toho zatmí před očima. Dokázala jsi to! Před tebou se otvírá taneční parket. Brouzdáš se prachem, o tvář se ti otírají pavučiny. Nad hlavou ti září zlatý lustr, vyvýšené pódium je opředeno tmou.

Na protější straně sálu stojí v řadách židle potažené rudým sametem. Všechny jsou prázdné – až na jednu. V matném světle rozeznáváš asi dvacetiletého muže. Černé vlasy, černé oči, černé vousy a melancholický pohled.

Mordechaj! Vypadá přesně jako v den, kdy jste se viděli naposled. Dokonce má ten samý cestovní oblek a v ruce drží kufřík s holením, náhradní prádlem a dalšími nezbytnostmi. Je tam i deportační listina a lístek na vlak, který ho odveze do nenávratna.

Okamžitě se ti vybaví, jak spolu tančíte foxtrot. Chceš se k němu rozběhnout.

Zastaví tě výstřel z pistole.

Těžký zlatý lustr se řítí k zemi a dopadá těsně před tebe.

Z pódia zavane střelný prach. Střelec: Vysoký blonďák s širokými rameny. Perfektně střižená důstojnická uniforma. Na černém suknu se blyští říšská vyznamenání.

Heinrich! Ani on se ti nakonec nevrátil. Tvůj druhý elegán složil kosti na Siegfriedově linii.

Jak se přibližuje, všimneš si, že je v obličeji zsinalý. Jednu paži má zvláštně zkroucenou. Perfektně střižená uniforma je samá díra, a z každé díry vytéká smrdutá tmavá voda.

Ten druhý se také dal do pohybu. Jeho kroky však nejsou ladné, jak si je pamatuješ, ale trhané. Jako kroky loutky. Vzduchem zavane charakteristický pach hnití.

Couváš od nich pryč, dokud nenarazíš zády do dvoukřídlých vrat.

Tvé tělo projde zavřenými dveřmi jako dým. Ocitáš se v krásné dřevěné jídelně s malovaným stropem.

Šokovaně hledíš na své průzračně bílé ruce. Venku za oknem autobusák zběsile šlape na brzdy…