Zaniklé sklárny jsou pro mě citlivé téma. Mám ráda české sklo, broušené a barevné, úplně nejnej je tmavě modré. Je pro mě těžké smířit se s tím, že je to další z krásných věcí, která mizí před mými očima. Těch pár sklenic, které se daly ještě sehnat, mám dávno doma.
A proto byl pro mě šok, když jsem v uzavřené sklárně našla sklad narvaný barevným sklem, včetně toho modrého. Všechno jsem si ho hladově nafotila a nechala na svém místě, přestože jsem věděla, že je to sklo z výroby, bez zlacení a podobných ozdůbek, bez kterých se to obvykle na pulty nedostane. Jenže zrovna já tohle jednoduché barevné a prakticky nesehnatelné sklo mám ráda. Ale přece si ho nevezmu. Tehdy byl navíc nouzový stav, takže bych si v případě chycení koledovala o pěkný malér. A batoh sem měl narvaný objektivy. Jezdíme fotit, ne ,,zachraňovat“, co není naše. Takže žádné nepoctivé sklo. Jenom fotky. Slušný člověk se vždycky může zeptat majitele, zda by se nedalo něco odkoupit.
Tady to bohužel nešlo, sklárna byla v exekuci a nikdo s tím nemohl hnout. Nový majitel se nakonec našel, objekt je opět částečně využíván pro sklářský průmysl. Všechno to krásné sklo ale skončilo na střepáku.
A pak buďte poctiví…
Od to doby, kdykoli fotím opuštěnou sklárnu, říkám si, co asi udělám, když v ní najdu i sklad barevného skla… Jedno vím jistě: to pokušení bude ještě horší než minule.
Naštěstí všechny další sklárny, které jsem objevila, byly vyklizené a zchátralé. Jako ty na fotografiích…