Sedíš ve školní lavici. Zjišťuješ, že nemáš domácí úkol, učebnice, penál a chybí ti závěrečná zkouška. Bez ní se školních institucí nezbavíš. S hrůzou si uvědomuješ, že na zkoušku se musíš zapsat, nejspíš si propásl vypsané termíny a nemáš nachozené hodiny. Vynechal jsi lekce z matematiky, fyziky a jazyků. S takovou absencí školu nikdy nedokončíš. Zůstaneš v lavici sedět na věky!
Deprese narůstá. Proč necháváš všechno na poslední chvíli?
Zazvoní. Škubneš hlavou. Zvonění do školy patří, ale jeho zvuk si pamatuješ odjinud. Někde hodně daleko v čase se natáhne ruka a upozornění na mobilu, že už je ráno, vypne. Schováš ruku zpátky pod lavici s pocitem, že ti něco uteklo. Během vteřiny se školní třída propadne do tmy a ty přemýšlíš, kde jsi a jaká je doba.
Věčnost trvající mučivá vteřina. Konečně procitáš a vděčně otvíráš oči do nového dne. Usmíváš se, přestože je pondělí sedm hodin ráno a ty musíš do práce. Práce, jaké blaho! Už nikdy škola, memorování se z učebnic a skript, a strach ze špatných známek. Tohle vše máš dávno za sebou! Jsi dospělý člověk, zařazený do pracovního procesu a o svém čase si rozhoduješ sám. Vzpomínky na školní léta jsou než noční můrou, která občas naruší bezesný spánek.
Přestože jsi ze školy pryč, jednou za čas se ti to zdá. Jsi ve stísněné učebně nebo v rozlehlé posluchárně. Kulisy se s rostoucím věkem obměňují. Stejné je to, že nikdy nemáš splněné povinnosti. Chybí ti konkrétní zkouška, propásl jsi termíny státnic, máš velkou absenci nebo naopak musíš na vyučování chodit, přestože už jsi dospělý. Zvonění v těchto snech hlásí přestávku, která netrvá deset minut, ale rok nebo dva. Než se sen zase vrátí…
Míváte tyto sny taky? Potěšilo by mě vědět, že v tom nejsem sama.
(Na fotografiích vidíte školu v přírodě, kde moje staré noční můry na školu ožily za bílého dne. Objekt je aktuálně zajištěn proti vniknutí, jsou tam nové kamery)