Vysoká impozantní budova jako z viktoriánského Londýna, v níž se do dnešních dnů drží ponurá, tísnivá atmosféra. V malé středoevropské vesnici v bývalé NDR by něco takového čekal málokdo. A přesto tam stojí už skoro dvě stě let, v sousedství dalších zchátralých stavení.
Tak jsem si vždycky představovala bezútěšný sirotčinec Lowood, kde vyrůstala Jane Eyrová, postava stejnojmenné knihy Charloty Bronteové.
Byla jsem tam dvakrát a nikdy jsem tam nevydržela dýl než půl hodiny. To místo je nasáklé zmarem. Snad je to trochu vidět i z mých fotek.
Učebny s malými okny střídají nekonečné chodby a tmavá zákoutí. Jednotlivé místností od sebe dělí polstrované dveře, nebo mříž. Uvnitř se i v létě drží chlad. V přízemí se nachází zšeřelá umývárna. Ve vlhkém sklepě skončily zbytky původního vybavení. Nevlídné železné postele. Nemohu se zbavit myšlenky, že k nim chovance přivazovali a pouštěli do nich elektrošoky. Sklepení je tu rozsáhlé a věřím, že byly časy, kde se přes něj dalo dostat do kanalizace. Jediná cesta, kterou se odsud dalo uprchnout.
Tohle místo sirotčinec jenom připomíná. Ve skutečnosti to byl pasťák nebo odkládací místo pro nepřizpůsobivé. Takže osoby jako já. Lidi, kteří něčím vyčnívají a nedokáží zapadnout do šedi společnosti. Nevím, co to způsobilo u ostatních. U mě to jsou vlasy. Ale nejsou to jenom vlasy. Jsou to i názory a ideály. Myšlenky, které se nebojím říct nahlas. Úplně se vidím, jak tudy utíkám.
Historie celého komplexu budov sahá až do první poloviny 17. století, kdy zde vzniklo panské sídlo a o pár desítek let později také pivovar. Jaké tu vařili pivo, netuším, šlechtický rod, provozující pivovar, ale nakonec zchudl natolik, že v roce 1824 majetek připadl státu (tj. koruně). Tou dobou byla postavena hlavní budova a začal zde působit královský státní výchovný ústav. Ten fungoval je chvíli a ani ne po pěti letech došlo k jeho přeměně na polepšovnu. Podmínky uvnitř byly tak tvrdé, že si dokonce budovu po roce 1933 vybrali nacisté, aby z ní udělali nápravný ústav pro asociály z řad dospělých. Oficiálně se jednalo o detenční zařízení pro lidi odmítající pracovat pro blaho Třetí říše. De facto ale ústav sloužil k likvidaci nežádoucích osob a komunisté ho koncem čtyřicátých let převzali do svých rukou. V letech 1960-1989 byly do ústavu posílány nepřizpůsobivé děti, které neodpovídaly socialistickému ideálu. Pro jejich nápravu byly používány ty nejdrsnější metody.
Temná historie bývalého sirotčince skončila až po pádu železné opony a v roce 1990 byl ústav uzavřen. Veškeré plány na záchranu objektu ztroskotaly. Jednotlivé budovy postupně chátrají, část se zřítila. Areál se stal oblíbeným místem lovců duchů a senzací, taktéž urbexerů, a jeho budoucnost je stejně temná jako jeho minulost.