Jedno z nejšílenějších míst, jaké jsem navštívila. K doktorům nechodím, pokud nemusím, a nemocnice mi odjakživa naháněly hrůzu. Jejich nekonečné chodby. Dlouhé a prázdné. Kde jsou všechny sestry, když je člověk potřebuje? Uniformní oblečení. V dětství nemocniční pyžamo, v dospělosti košilka andělka, ten úděsný hadr, ve kterém na hřbet táhne a zadnice kouká ven. Ovocný čaj, který je ve skutečnosti jen ohřátá barevná voda a jídlo. Jídlo by stálo za samostatnou knihu žalmů. Lepší stonat doma!
Ale ne každý z nás to takhle má. Jsou lidé, kterým to dělá dobře, že mohou někde bezbranně ležet a někdo se o ně musí starat. Líbí se jim nemocniční zákroky a věci, které by si většina z nás odpustila, jim působí příjemné šimrání v útrobách.
Přístroje a zařízení, která vidíte na mých fotografiích, možná někdy v nemocnici skutečně stály a sloužily opravdovým pacientům. Ale později se staly součástí ,,Salonu Klinik“ a byly používány ke hrám, které v salonu zaměstnané dámy hrály s jeho návštěvníky, samozřejmě za poplatek. A velmi pravděpodobně nedocházelo k tomu, co vás teď napadne. Samotná hra, často bolestivá, byla uspokojením.
Musím se přiznat, že by mě nenapadlo, že podobná zařízení existují, ani jak je tato speciální klientela početná.
Těchto nemocničních přístrojů a vybavení se nachází v budově několik, a vzhledem k tomu, že objekt je z větší části vyklizený a v demolici, můžeme předpokládat, že tu takovýchto věcí dříve bylo mnohem víc.
Ještě zajímavější, než zbytky nemocničního vybavení, je stavba samotná. Původně totiž nesloužila k uspokojování choulostivých zálib. Je to rozsáhlý komplex budov a podle všeho se jednalo o zázemí pro zaměstnance šachty uhelného dolu. Když ale důl přestal fungovat, lidé odešli za prací jinam, ubytovna zpustla, zbytky učebny pro jejich děti, která se dochovala, obrostl mech a v jedné části důlního komplexu se uhnízdil celkem různorodý byznys. A co vše se tu provozovalo, a že dodnes je toto místo v Čechách v živém povědomí, o tom víc v albech ,,BDSM KLUB” a ,,DŮM ČERNÉ LADY”.