Nemocnice nemám ráda. Když jsem byla malá, strávila jsem v jedné šest týdnů bez rodičů. Úplně sama, čtyřleté dítě v pokoji plném velkých děcek. Neměla jsem tam pyžamo ani hračky. To tehdy být nesmělo. Vše jenom erár. Dali mi klučičí kalhoty a košili. Takové škaredé hnědé pyžamo s proužky. Děcka se mi smála. Myslela jsem, že když do něj něco provedu, vymění mi ho za holčičí. Velmi naivní představa… Stejně to funguje i dneska (pokud jste třeba po autonehodě a nemáte vlastní), a je úplně jedno, jestli jsou vám čtyři roky, nebo čtyřicet. Nikdo vám nic nevymění. Vaše produkty, váš problém. Mně zakázali chodit na WC. Bylo to přes dlouhou chodbu a musela mě doprovázet starší holka, která se jmenovala stejně jako já Hana a hrozně jí to obtěžovalo. Řekla mi, že nesmím pít. A tak jsem pár dnů vůbec nepila. Jenom ráno pár hltů čaje…
Rodiče tvrdily, že jsem kňourala, že mě bolí bříško a tak mě odvezli do špitálu. Než stačili zjistit, co mi je, chytla jsem tam zápal plic. Nesměla jsem tam mít svoje oblečení a furt se tam větralo. Kdyby mi nepůjčili gumové miminko (jediná moje zábava na šest týdnů!), asi bych se tam ukousala nudou. Dneska už je situace jiná. S dětmi smí v nemocnici zůstat jeden z rodičů a oblečení, i další věci, máte svoje.
Dodnes si ale pamatuju ty postele, tvrdé a kovové, a dlouhé nevlídné chodby. Klecové lůžko jsem neměla, ale přestěhovali mě do jiného pavilonu a tam mě z nedostatku míst na dětském šoupli mezi dospěláky do dětské postýlky s extrémně vysokou mříží. Snad abych neutekla. No, to jsem neutekla. Neuměla jsem z ní vůbec vylézt, navíc mi to v mém věku (čtyři roky!) připadalo potupné. Spát v posteli pro mimina. Na pokoji jsem byla s hodnou paní, která se o mě starala. To jediné mě zachránilo před definitivní ztrátou víry v lidstvo.
Babička mi tam jednou donesla tři koblihy a dva pomeranče. Snědla jsem to celé na posezení. Babička nevěřícně zírala.
Pach desinfekce. Strach z toho, že nevím, co mi budou dělat, jak moc to bude bolet, a jak dlouho tam musím být. Sedimentace neboli odběr krve býval tím horším zážitkem. Když jsem mohla domů, po druhé jsem se narodila.
Moje vzpomínky se váží ke Krčské nemocnici. Ale klidně by to mohlo být v nemocnici, jejíž pavilon vidíte na fotkách. Časově by to odpovídalo. Přestože zařízení působí archaicky, pacienti se tu léčili ještě v půlce devadesátých let.
Některé přístroje jsou překvapivě zachovalé a ostře kontrastují se zbytkem budovy: Oloupané stěny, mech, a propadající se stropy jako v italských psychiatrických léčebnách, kde se kdysi duševně nemocným a depresemi trpícím pacientům prováděla lobotomie. Historie tohoto místa není tak dramatická. Příčinou uzavření pavilonu byl pravděpodobně bezútěšný stav budovy a některé přístroje zastaraly.