V jedné noře uprostřed hustých lesů bydlel jeden hobit. Když na něj přišla mlsná, vyrazil do Holubinky, kde se za žravenky z bělomechu dobře nadlábl. Nechybělo ani chlazené pivo a zmrzlinový pohárek. A když bylo plné bříško, ale ještě se nechtělo domů, zahrál si s lesními skřítky kuželky, které létaly až ven a padaly přímo do mechu. A večer přicházíval poutník s kytarou a zpíval písně, které všichni poslouchali.
Za jedné chladné podzimní noci se ale přikradl k Holubince obří pavouk. Spustil se z koruny stromu na travou porostlou střechu a začal nad domkem spřádat hustou síť.
Zatímco uvnitř se všichni skvěle bavili, pavouk nad nimi utahoval svou vražednou smyčku. Tlustá vlákna překryla dveře i okna, a protože byla tma, nikdo si ničeho nevšiml.
Když si byl pavouk jistý pevností sítě, obrovskou nohou prorazil střechu, která praskala pod jeho tíhou, a nasoukal dovnitř hlavu s kusadly.
Lomoz náhle utichl. Pouze poutník neodložil kytaru a do hrobového ticha zpíval dál:
„I kdybych skončil cestu svoji
a ležím pohřben v černé tmě,
za horami a černými hrady,
vždycky se slunce usměje.“
Byla to jeho poslední píseň.
Pavouk je sežral všechny. Jednoho po druhém. Dokonce sežral i ty kytary.
Od těch dob Holubinka zeje prázdnotou a jediným jejím obyvatelem je černá chlupatá Arachné. Skřítci i hobiti se místu vyhýbají a neřeknou mu jinak než „Gambáč U Oduli“.
A tak je to se všemi opuštěnými domy. Jeden den je v nich život a druhý den pusto a prázdno, a jedinými jejich obyvateli jsou malé „oduly“.
(Úryvek je z písně Jima Čerta, V západních krajích.)