(Varuji a předem se omlouvám za trošku morbidní povídání.)
Jednou někdo napsal, že život je jako časovaná bomba. Všichni víme, že vybuchne, ale nikdo neví, kdy se to stane. Jakkoli spletitá naše pouť bude, jednou ulehneme do dubového spacáku všichni. Spustí nás do země, nebo naše tělo změní v popel a prach vysoká teplota v peci. Bude to rychlé. Já jsem to viděla. Hořet tělo. Slyšela jsem i ten znepokojivý zvuk, kdy puká lebka, prázdná a naplněná pilinami. Tohohle nebožtíka pitvali. Po pitvě se mozek do lebky už nevrací, ale prázdnou dutinou je třeba zaplnit. Piliny jsou vhodný materiál.
Dívám se, jak je popel shrnut do připravené nádoby, která půjde do urny s popiskem, kdopak že tu skončil. Občas se to splete, to je mrzuté. Zjistit, že na místo vašeho dědečka spočívá v urně popel cizího člověka. (Urna by po otevření kromě popela zesnulého měla obsahovat i popisek. Lidi občas napadne to zkontrolovat. Já na to ale nikdy odvahu nesebrala.)
Když vám zaplatí pohřeb, rakev s tělem sjede na plošině dolů (svezla jsem se tam v jednom funkčním krematoriu taky, je to fakt divný) a následuje rozloučení formou smuteční reči. Pak je chvilka ticha. Vždycky jsem si myslela, že je to ta chvíle, kdy je tělo i s rakví zpopelněno.
No, není. K tomu dojde až, když se k tomu člověk, který má spalování těl na starosti, (Eé, fakt nechci psát spalovač mrtvol), dostane. Což bývá většinou až za několik hodin.
Často v noci. Tou dobou už hlídač v budce pije svoji druhou láhev a je možné se nenápadně infiltrovat…
Drahé výstavní rakve se pochopitelně nespalují. V takových se těla vystavují i opakovaně. A to je přesně případ rakve v naší rakvárně. Jedná se o tzv. americkou rakev.
Místo, z kterého vidíte fotky, ve skutečnosti tak úplně opuštěné není. Jde o zavřený závod dosud funkční firmy a moje fotografie jsou staršího data. Vidíte tu stroje na výrobu rakví. A také rakve, včetně té americké.
Věděla jsem, že je možná ,,používaná“? Ne. Udělala jsem si v ní fotku? Samozřejmě, že ano. A předtím jsme si v ní s kamarády postupně zkusili ležet všichni. Musím konstatovat, že se tam leželo docela dobře, a po nás si tam vlezlo ještě pár českých urbexerů a taky pár Poláků.
Kupodivu to není má první rakev. Kdysi na jedné hororově laděné akci byla rakev, kde se dalo lehnout a vyfotit, čehož jsem pochopitelně využila. Vtipné bylo, že rakev byla jen zapůjčená, a prý v ní byl nakonec někdo pohřben.
Teď přemýšlím, co udělám, až zase najdu dubový spacák. Znova si do něj vlezu, nebo to do třetice nechám plavat a počkám si, až to bude ,,naostro“?