Tomu klukovi nebylo víc než devatenáct. Ještě teď, po letech, když si na něj vzpomenu, cítím slabé mrazení. Ležel na pitevním stole a já z něj viděla jen obrys pod plachtou. Vysoký, docela statný. Měl husté tmavé vlasy. Bylo to poznat, když patolog nazdvihl cíp látky. A roztříštěnou tvář. Ta ale zůstala schovaná. Spadl z okna v patře. Něco bral a měl lítací sen.

Patolog řekl ,,bludy“ a ,,feťák“. A pak konečně došel k druhému stolu, kde ležela sedmdesáti dvou letá paní. Zemřela pravděpodobně na infarkt. Našli ji na dvorku před domem, ale protože v okamžiku smrti nebyl nikdo poblíž, tehdejší zákony požadovaly pitvu. Což byl případ i toho kluka. (To bylo zavedeno po kauze manželů Stodolových, teď už je to jinak.)

Paní, na rozdíl od kluka, jehož tělo dorazilo do Ústavu soudního lékařství včera, čekala na přesné určení smrti třetí den. Bylo léto.

Patolog před studenty otevřel tělo té paní.

Zatímco z kluka si pamatuju barvu vlasů, z paní si pamatuju pach. Podivně nasládlý. Cítila jsem ho pak ještě několik dní. Nejintenzivněji v chodbě před bytem mé babičky (ta ale žila ještě dlouhá léta po tom) a pak v domě, který patřil mé rodině, a byl to de facto urbex. Možná že lidská psychika pach smrti automaticky spojuje s pachem staroby. Nevím.

Zkušenost vidět lidské tělo zevnitř byla zajímavá, ale mně se toho dne stalo ještě něco.

Toho večera jsem odjela na chatu a krátce před půlnocí jsem si šla lehnout. V pokoji jsem byla sama. Nešlo mi ale hned usnout. Musela jsem myslet na toho kluka, co si tak hloupě zbabral život.

Sotva jsem ale na něj pomyslela, ozval se zvuk a prostor předem mnou bliknul.

To už jsem měla otevřené oči. Monitor na stole na proti posteli se rozsvítil a zhasnul. Byla to taková ta velká bedna, jaká se dneska vidí už jen v opuštěných kancelářích starých závodů. Pouštěl se zmáčknutím tlačítka, které svítilo zeleně a šlo to trochu ztuha.

Rozsvítila jsem světlo a šla monitor zkontrolovat.

Čudlík svítil zeleně. Obrazovka byla skutečně zapnutá, ale už nesvítila. Když ji zapomenete vypnout, sama zhasne. To se stává.

Vypnula jsem monitor, teď už definitivně. Vrátila jsem se zpátky do postele, a přesto že nejsem věřící člověk, pomodlila jsem se za klukovu duši.

Během noci se už nic dalšího nestalo. Spaní jsem měla klidné

Byla to moje první pitevna, kterou jsem viděla. Záliba ve focení urbexu mě na podobná místa ještě párkrát zavedla. Zde už naštěstí neležela žádná těla.

(Příběh tvoří moje vlastní vzpomínka. Nic jsem neměnila.)