Jsou místa, kam se můžete stále vracet a pořád tam nacházíte něco nového. Třeba grafity nahé svázané holky pokrývající celou zeď. Nebo to, že holku nějakej kokot začmáral, protože má problémy s vlastním kašpárkem. (Šedá subinka od JW Mind Strike už je minulostí). Ale nejde jen o street art, kterého je tu dost a v albu nenajdete zdaleka vše. Člověk snadno narazí na další budovu, kde ještě nebyl. Letáky plné fotek a historie, skleničky s logem známých hutí. Nečekaně přístupné podzemí…
Fotky jsou posbírané během víc let. Fotila jsem tu v parnu, v zimě i za deště. Jsou tu části veřejně přístupné i místa, kam už se jen tak nedostanete. Do chátrajících továrních budov lezou vandalové i zloději kovu. Některé části jsou pěkné, ale tam se většinou nedá. Jiné, snadno přístupné, jsou už zdevastované.
Vzpomínám, jak jsem se nacpala do neuvěřitelně malé skulinky. Vsoukala jsem se tam po břiše jako housenka. Jen abych zjistila, že chodba za ní končí zavařenými dveřmi. Na kamaráda v jedné z budov vypadl z okna střep a odřízl mu kus látky z fofobatohu. Já si zase propíchla podrážku ostrým hřebíkem. Jen díky velkému štěstí hrot hřebíku neskončil v noze.
Dost toho pořád stojí, ale něco už je minulost. Mám to tady ráda.