Na tomto místě jsem strávila hodiny a hodiny, a každá návštěva ve mně zanechala respekt. Po prvé to byl takový menší šok, a asi se to nedá počítat. Jenom jsme občíhli vstup. Když se zjistilo, že hala je po dlouhé době zase dostupná, udělali jsme čelem vzad. Bylo to prvně, kdy jsem měla vysněné místo pod nosem (velín!) a nešla dovnitř. Mučivé rozhodnutí! Ale blížil se večer, mizerné světlo.
Ještě ten samý týden jsme tam byli znova, to už jsem od ,,rozdělaného urbexu“ neodešla. V příšerných mrazech jsem se spustila po kovové konstrukci dolů do tmy. A okamžitě jsem přestala cítit prsty na rukou. Pro samý adrenalin jsem zapomněla na rukavice! Přitiskla jsem promrzlé dlaně k tělu a s jektajícími zuby jsem se dovlekla do velínu. Usedla jsem do křesla, zírala na čerstvé vajgly v popelníku a čekala, až rozmrznu.
Bylo to šílené. Přímo za zdí pracovali dělníci a mně připadalo, že jsem ve funkční části. Byl to takový rachot, že jsme se chvílemi navzájem skoro neslyšeli. Navzdory tomu a té příšerné zimě jsme tu strávili několik úžasných hodin. Jen jediná věc mi chyběla ke štěstí: slunce!
Studené zimní měsíce mu nepřejí. Proto jsem se sem vrátila znovu v jiném ročním období.
Hala tonula ve zlatých paprscích a činnost v areálu se v pravé poledne trochu zpomalila. To ticho mě znepokojovalo snad ještě víc než hluk předtím. Každý krok se rozléhal. Nikdo však během focení nepřišel, a tak jsem se sem vydala po třetí. V podstatě jen pro fotku haly z výšky jeřábních plošin.
Byli jsme s kamarádem uvnitř dva a dali jsme si rozchod. Už jsem nepotřebovala nic dalšího přefotit, jen jsem se procházela a cítila klid a mír.
Asi po půl hodině mou euforii překazil rachotivý zvuk. Přestože v okolí se nepracovalo (hodně pozdní odpoledne), hala nějaké ty zvuky vydávala. Toto ale znělo ode dveří.
Preventivně jsem se běžela schovat.
Nejbližší vhodné místo vyšlo na pánské záchodky uprostřed haly. Bylo odtud dobře vidět okýnkem. Přes jeho zapatlané sklo jsem nevěřícně sledovala, jak do haly nakráčel chlap v černých džínsách a tričku. Ušel pár kroků, zastavil se a rozhlížel se kolem. Jeho zrak spočinul na ztichlých strojích a pak se začal protahovat. Líně a pomalu. Jako kocour.
Nápis security na zádech nenechával na pochybách, že na průšvih je zaděláno.
Přesto jsem se nedokázala donutit od okna odtrhnout a přestat na něj civět. On mě přes špinavé sklo vidět nemohl. Já ho ale měla jako na dlani. Bylo v tom divné opojení.
Jako když myš ze své nory pozoruje kočku na lovu.
Něco mi říkalo, že s tímhle pánem by nebyla debata. Viděl, jak se snažím schovat, a vychutnává si mě? Nebo mě neviděl? A co když mu kolega vlétne přímo do rány?
Chlap zatím přešel na druhý konec haly a dostal se mimo mé zorné pole. Otvírat žádné vrata jsem neslyšela. Takže nejspíš zakempil ve velínu, odkud je dobrý výhled, zapálil si cigáro a kouká do mobilu.
Po dvaceti minutách mě omrzelo projíždět Facebook. Vybavila jsem si, kam je z velínu vidět a kam ne, a vyrazila jsem do dílen, kam zmizel kolega. Zatím jsem ho nevarovala. Nechtěla jsem riskovat, že si zapomněl vypnout vyzvánění, náhoda je blbec. Od něj mi také nic nepřišlo.
Našla jsem ho schovaného ve tmě, jak projíždí Facebook. On hlídače neviděl, pro změnu ho slyšel, jak s někým telefonuje. Nepsal mi ze stejného důvodu jako já jemu.
Zmínka o telefonování mě docela vyděsila. Co když na nás zavolal zásahovku a teď pobaveně čeká, až nás začnou nahánět?
Vsadili jsme na to, že vysedává ve velínu s cigárkem u popelníčku, a potichu vyrazili ke dveřím, jimiž sem přišel.
K naší smůle byly pečlivě zavřené.
Takže co teď?
Musíme k našemu původnímu urbex vstupu! Nebylo to snadné, a už vůbec ne pohodlné, ale celá operace se vešla do třiceti vteřin.
Protože vně budovy vládl klid a mír, vycházkovým tempem a s úsměvy na rtech jsme zamířili pryč z areálu.
(Fotografie jsou staršího data. Dnes už je hala s velínem vyklizená.)