Tajemný dům s nejasnou historií. S bazénem a jezírkem, doslova se topící v zeleni. Málokoho by napadlo, že stojí – teď už, správně řečeno, stál – v Praze, v Šáreckém údolí. Opuštěný byl řadu let. Podle stavebních plánů to byl původně rodinný domek. Na jednu rodinu byl ale zbytečně velký. Uvnitř je to doslova labyrint. Dům připomíná spíš penzion a skutečně začal být na penzion přestavován. Pal ale asi došly peníze. Obývaná byla jen část. V podkroví bydleli ukrajinští dělníci. Zanechali tu po sobě pár psaní v ukrajinštině, to bylo dávno před válkou. V přízemí, které je z větší části vyklizené, bydlel zřejmě majitel a později pán, který dům možná ,,spravoval”. Na jedněch dveří dlouho visel papír s telefonním číslem na správce domu. Kamarád tam dokonce jednou i někoho potkal. Je ale dost možné, že ten člověk tam squatoval. V domě netekla voda a neběžela elektřina, takže k bydlení to rozhodně nebylo. Kamarád mu nabídl cigára a pán byl v pohodě.

Já jsem tu byla celkem dvakrát, jednou v zimě a podruhé v létě. Fotografie jsou z obou návštěv. Vždy hodně brzo ráno, a při druhé návštěvě jsem tu měla opravdu krásné světlo. V domě se nachází také tzv. ,,tajemná komnata” – jediná pěkně zařízená místnost, tak dobře schovaná, že ji skoro nikdo z těch lidí, kteří v domě během těch pár let fotili, nenašel. Musím se přiznat, že ani já a můj kamarád jsme ji napoprvé neobjevili. O její existenci jsme se dověděli až z fotek někoho jiného. To nám samozřejmě nedalo a protože jsem to neměli daleko, jeli jsme znova. Znova jsme celý penzion prošli včetně záhadné chodby v patře, ale dostali jsme se jen do prázdných pokojů, které jsme předtím minuli. ,,Tajemná komnata” byla ukrytá dole, a dalo se do ní dostat dvěma způsoby: Za prvé skrze zavřené dveře, ale člověk musel mít u sebe kliku, která ve dveřích chyběla. Za druhé oknem nebo spíše přepažením z koupelny, které ale nebylo vidět z chodby, nicméně dalo se snadno přelézt, ale člověka by nenapadlo, že ve tmě budou další dveře a za nimi ,,komnata”.

V přízemí je ještě bazén, která je ale betonový. Voda uvnitř musela být za každého počasí studená. Podobně to ostatně měl bazén pod Barrandovskými terasami, ten je také betonový, a za První republiky, když fungoval, se tu koupali jen otužilci a sportovci, což vyjde na stejno.

Architektonicky zvláštní budova tak pro mě zůstala záhadou až do okamžiku, kdy ji srovnaly se zemí bagry.