Rozhlížíš se po své skromné kanceláři. Stolek a židle, umělá květina, závěs a za ním vestavěná skříň. Vzorkovaná tapeta a obraz na zdi. Původně tam visel Ježíš Kristus. Pak ho ale nahradil portrét Adolfa Hitlera. Po válce následovalo rozpačité prázdno, aby se na své místo opět vrátil Ježíš Nazaretský. Záhy ho vystřídalo několik prezidentů. Toho současného tam nemáš a Merkelovou si tam nepověsíš. Raději kočičky. Zvířata jsou neutrální. Není třeba je měnit, stydět se za ně, být v konfliktu… A tohle místo má být místem klidu.
Starouškové a stařenky se tu loučí se světem a svými blízkými. Jeden den dýchají a ten další jsou z nich strohá jména v záznamech. Zbydou prázdné postele a skromná hromádka věcí. Hrnek, z kterého pil kávu. Svíčka, kterou sfoukla ve svůj poslední večer. Ozdoby z papíru. Není toho moc.
Telefonuje se příbuzným, kontaktuje se Pohřební ústav, občas i nemocnice… Pro tebe denní rutina.
Kohopak přivezli dnes? Saháš po papíru, je napsaný ještě na stroji, v tu chvíli ti to ale nepřipadá divné. Přejedeš po řádkách. Jméno je rozpité. Někdo tam něco vylil. Den a místo narození, údaje o příbuzných… Je ti to povědomé. Pročítáš dokumenty. Kdo je ten nový? Konečně víš. Úplně vespod na posledním řádku u souhlasu s hospitalizací. Stojí…
Anna Hinter.
Tvoje jméno.
(Ryze fiktivní příběh inspirován místem.)