Kdysi byl tento průmyslový areál největším zaměstnavatelem v okolí. Pracovali tam tisíce lidí, dokonce i cizinci, konkrétně Kubánci a Vietnamci. ,,To jsem byl ještě dítě a Kubánců jsem se hrozně bál, když chodili z práce okolo zahrady mojí babičky a my jako děti se jich báli,“ vzpomíná člen výjezdové jednotky dobrovolných hasičů. ,,Vietnamci tady zase po práci v hutích na ubytovně šili džíny a prodávali kazeťáky s blikajícími diodami.
Postupem času šel podnik ale do háje, nejen díky změně majitele, ale i ne konkurence schopnosti vůči levné oceli ze zahraničí. Já v areálu byl naposled při výjezdu na požár tažírny, kde jsme strávili skoro 3 dny, tehdy to odnesli moje zásahové boty a kalhoty, protože jsme tam den a půl pobíhali a pracovali v koncentrované kyselině, která unikla na požářiště a hasební vodou jsme ji neustále ředili. Vzpomínek na tento areál mám mnoho…
Těch požárů a nešťastných událostí tam byl nespočet. Manžel sestřenice mojí mami tam přišel o nohu, kamarádovo mamku tam zavalilo břemeno a zraněním podlehla, dalších pár známých a kamarádů má odtamtud popáleniny, jeden byl popálený na víc než 70% těla, ale přežil to a dnes funguje dál v běžném životě. Příběhu a osudů lidí z tohoto podniku by byli tisíce, možná milióny.
Když před několika lety vybuchla vana plná žhavého železa, tak se otřáslo celé město a slyšet to bylo v širokém okolí. Jeden výjezd k události do areálu nás tehdy zasáhl při oslavách 110let našeho sboru, takže z vycházkových slavnostních uniforem jsme naskákali do výjezdového a alou hasit.
V tomhle podniku byl každý výjezd mazec, nikdy člověk pořádně nevěděl, k čemu jede, a protože areál nám nebyl znám do detailů (cvičení se tam nikdy snad nedělalo, protože to majitel nedovolil), tak to bylo o to horší, ale vždycky jsme se vrátili všichni bez úhony.“
…
Díváte se na jedno z mých nejsmutnějších alb. Továrna požírá samu sebe sebe. Provozy, které již nejedou, jsou postupně rozebírány a železo je přetavováno na jiné výrobky. Místo doslova mizí před očima. Trvá to už několik let. Rozebírají se kovové konstrukce, staré náhradní díly i celé části budov a vše se to taví, aby bylo z čeho vyrábět. Část výroby stále běží.
Většina toho, co vidíte na fotografiích, už neexistuje, včetně martinské pece, které byla jednou ze tří posledních v Evropě.
Tento areál je má srdcovka, strávila jsem zde ne hodiny, ale když by se všechny návštěvy sečetly, tak celé dny. Prošla jsem ho celý, a to za všech ročních období. Spustila jsem tam alarm, schovávala se v temném kumbálu a málem jsem tam vypustila duši, když na mě se žebříku vyskočila kočka.
Zimní fotografie vznikly před třemi lety. Černobílé fotografie jsou z léta a mapují současný stav.