Nautilus je z Čech zatraceně z ruky, ale sotva jsem hezky zatepla postla storíčko, zájem o něj u nás raketově vylítl. V zahraničí je to taky známé až hanba, a já v úpravách fotek nejsem žádnej rychlík. Takže vám tu dneska neservíruju žádnou novinku.
Moje fotky ani nejsou o nic lepší než fotky ostatních. Místo je samo o sobě tak specifické, že nemá cenu vymýšlet nové kompozice. Člověk tu nafotí ty samé snímky, jako všichni před ním, a úplně mu to stačí.
V době turistické výpravy našeho foto kroužku je zataženo, slabý déšť, pár stupňů nad nulou, u chladící věže štěká psisko. I takové mohou být kulisy, za kterých se plní sen.
Konec sarkastického úvodu. Dál už vážně:
Nacházím se na nejnej místě, kam sem chtěla ze všech míst nejvíc. V modrém velíně legendárního Nautilu. Strávím v něm přes hodinu, opravdu mě z něj nejde vystrnadit. Není to jen o tom, zachytit tuto vzácnou chvíli hledáčkem foťáku. Je to o atmosféře a představách. Jak to tu asi vypadalo za chodu, před těmi téměř padesáti lety?
Tato malá velmi, stará elektrárna se stala hlavním cílem našeho výletu do Rumunska. Budova z červených cihel pamatuje ještě Století páry. Postavili ji v roce 1897. Pára byla vedena ze dvou kotlů přes regulátory do pístu parního stroje. V průběhu doby došlo k mnohým zdokonalení a obměně kotlů, v šedesátých letech minulého století se ale zařízení stalo opotřebeným a zastaralým a roku 1966 elektrárna definitivně ukončila činnost. Pokud jsem to pochopila správně, jeden čas tu bylo něco jako muzeum, už nějaký čas je ale toto unikátní historické místo zcela opuštěné.
Je to zvláštní, protože by mělo být památkově chráněné. Místní říkají, že ochranu získalo proto, že vybavení elektrárny je ze stejné doby, jako vybavení legendárního Titaniku a je mu i podobné. Zrnko pravdy na tom možná bude. Já jsem se tam cítila jako v ponorce, a proto jsem použila název, pod kterým jsem tuto skvostnou elektrárnu viděla nafocenou poprvé – Nautilus.
V okolí elektrárny je poměrně dost divokých psů a nám se povedlo kromě nich poštvat proti sobě i pár Rumunů, neb jsme si chtěli zkrátit cestu přes jejich pozemek. Z toho nás ale nekompromisně vyhodili. Musím říct, že jsem asi nikdy neviděla krásnější velín a bojím se, že něco takového už znovu nespatřím.
Nautilus je unikát a zasloužil byl si skutečnou ochranu, nejen tu na papíře.
Foto z dronu: Záblesky doby