Dnes vám přináším fotoreportáž přímo z terénu. Překonali jsme čtyři ploty, z toho každý měl minimálně pět metrů. Podlézali jsme žiletkový drát. Schovávali jsem se před psem a do budovy jsme se dostávali výtahovou šachtou. Infiltrace na nindžu. Ale odměnil nás pohled do plně vybaveného výzkumného ústavu, který v dobách komunistického režimu podléhal režimu přísného utajení.
Slézáme po několikametrovém žebříku, přeskakujeme zrádné díry, usmíváme se do kamer a plazíme se v místech, kde jsou pohybová čidla. Tento výzkumný ústav má dvě části. Jedna je plně vybavená a kdykoli by mohla být uvedena do provozu. Druhou, temnější část vidíte na fotografiích. Fotoreportáž z první zařízené části odprezentuji zase někdy příště.
Staré chemické vzorky, vyčpělé chemikálie. Kobaltová modř. Odstín azuro. Slonovinově bílá. To vše se mísí, prolíná a bobtná, vznikají nové pitoreskní tvary a v nich mikrosvěty.
Nás ale zajímá výsledná substance. Caeruleum Caelum. Blauer Himmel. Blue Heaven. Modré nebe. Uděláme si s ní selfíčko, abychom nasbírali lajky, a mizíme.
Doma se snažím o ústavu zjistit víc. Google říká, že objekt byl zapečetěn, protože laboratoř nedodržovala hygienické standarty a mělo odtamtud něco utéct. Možná nějaká krysa. Nebo třeba ten pes, co jsme se před ním schovávali. Novináři všechno nafouknou.
Ze záňadří vytáhnu ampuli s odlitým vzorkem a cucnu si. Žádné velké koštování. Zrovna se chystám zajít na Čínu. Ne, viagra to nebude, odpovídám kolegovi na dotaz. Chutnalo to spíš jako netopýří sádlo.