Ještě donedávna jste tu mohli vidět bizarní scenérie. Z komínů krematoria vanul hustý černý kouř a v jeho stínu v parku si hrály děti. Kvůli kouři bylo ale nakonec krematorium před dvaceti lety uzavřeno. Udržovaná je pouze část.
Je nevlídné šedé ráno. Přicházíme k budově stojící mezi stromy. Vedle je park, který tu byl postaven v šedesátých letech, a za ním vykukuje další ponurá budova. Je to kolumbárium z předchozího příspěvku, ale moc se nám tam nechce. Až k nám odtamtud totiž doléhá zuřivý štěkot psů.
Krematorium bylo založeno v minulém století v meziválečném období a nachází se v Rumunsku. Koncem dvacátých let, snad s výjimkou Sovětském svazu, žádná podobná stavba v Evropě nebyla. Jeho historie je proto velmi zajímavá. Pravoslavná církev, která je v Rumunsku hlavním náboženstvím, totiž pohřeb žehem dlouho neuznávala. Krematorium založila soukromá společnost a ze začátku tam byla spalována těla (nebo jejich části) převážně z anatomických ústavů. Tyto instituce prý celkem dobře platily. Krematorium dokonce vydávalo i měsíčník o pohřebnictví. Ke změně došlo za druhé světové, kdy se počet těl, která prošla pecí, ztrojnásobil a odpor pravoslavné církve ke kremacím se poněkud ztupil.
Byl zde po své popravě zpopelněn například i známý rumunský diktátor a spojenec A. Hitlera, maršál I. Antonescu.
Kremace pokračovaly i po válce za komunistického režimu. Zlý jazykové ale tvrdí, že probíhaly za nízkého tlaku a těla nebyla zpopelněna kompletně. Rodiny dostaly jen část popela. Zbytek skončil v hromadném hrobě. Říká se, že v roce 1989 během pádu komunistů se tu rozplynulo v éteru mnoho nepohodlných osob a jejich popel byl roztroušen v parku. Tyto neklidné duše tam prý za mlžných nocí bloudí dodnes.