,,Já se na to nemůžu dívat, já se musím vožrat!“ řekl letitý zaměstnanec kamarádovi, sedl si do stínu a načal si pivo. Popíjel ho už za hlasitého zvuku autogenu. Stroje rychlostí blesku rozřezávaly všechny ty spanilé trubky a půvabné kotle na kusy. Dva tři dny, možná týden, zakousnou se i do princezny turbínové a bude hotovo. Kamarád, který mi o místu řekl, měl sto chutí sednout si k pánovi a dát si pivo taky.
,,Dělal jsem tam celej život,“ přiznal mu ten dobrý muž. Příběh, jaký se opakuje u mnoha starých továren.
Ve fotogalerii vidíte jednu z nejkrásnějších kotelen, kde jsem s kamarádem strávila několik hodin. Když jsme tam fotili, byla již několik let odstavená. Budova se však využívala jako sklady, a nebylo vůbec snadné se tam dostat. Museli jsme se spokojit s jedinou návštěvou. Jsem za to ráda, teď už by se tam bylo možné podívat leda tak se strojem času.
Proto jsem nemírně ráda, že se mi krásu tohoto malého industriálního skvostu povedlo zachovat alespoň na fotografiích.
Nevěřili byste, kolik nádherných odstavených kotelen v Česku máme. Již nějakou dobu se zaměřuji na jejich vyhledávání a vedu si mapu těch, kde jsem zatím nebyla. Věřte, že neprozkoumaných bodů v mé mapě ubývá. Momentálně mám v hledáčku jeden nebo dva velké kolosy na severu, tak uvidíme, zda to klapne.