Nemám ráda ostružiny. Ale co je mi to platné, když ze zarostlého svahu hledím do údolí a z nekonečné záplavy listí, trnů a lián jako torzo potopené Costa Concordia čouhá skelet italské vodní elektrárny.
Udělám postoj á la Lara Croft (z prvních her, kdy měla ještě nositelný objem hrudníku) a sáhnu po mačetě. Leč nejsem Tomb Raider, ale jen obyč fotograf. Tak bych se podle toho měla chovat. Vytáhnu nejnebezpečnější věc, kterou u sebe nemá, což je stativ a jeho karbonovým tělem si razím cestu vpřed.
Kousek ode mne teče vodopád. Pění, burácí, rachotí. Mé euforii, že jdu správně, zatne tipec skalnatý svah. Sice nejsem Lara, ale lano u sebe mám! Zírám do několika metrové díry plné pichlavých keřů a mé odhodlání slábne jako naděje posledních pasažérů Titaniku
Žádné slaňování do bodláků. Musím najít servisní schodiště!
Šplhám po srázu s ladností Hulka, dokud se nedokutálím na jakýsi ochoz. Břichem drcnu do rezavého zábradlí. Pokračuji podél něj směrem k vodě. Zrezlé trubky protínají keře a ukazují mi cestu jako Ariadnia niť. Mé štěstí se v tu chvílí dá srovnat snad jen s blahem průzkumníka, který právě někomu vyfoukl mapu míst plných pokladů.
Je rozbité, a zarostlé, ale je – nebo spíš bylo to kdysi – schodiště. Spolu s parťákem, který mne doprovází, dorazíme k šedému skeletu elektrárny. Šťastní jako klíšťata, která na nás naskákala cestou, pořizujeme první fotky. Má to jediný háček. Nacházíme se na úrovni nejvyššího patra elektrárny. Jsou tu okna i strop, ale zapomnělo se na podlahu. Inu, Italové…
Stojím před složitým rozhodnutím. Přede mnou propast, okolo neprostupná džungle.
Teď by bylo na místě dát load game a odehrát to celé od znovu. Jenže, jak už bylo několikrát řečeno, nejsem Lara a tudíž mám ,,sejfy“ zakázané.
Vezmu nejnebezpečnější věc, kterou u sebe mám, a jdu si pro krvavé škrábance. Všechny ty šrámy se po kontaktu s desinfekcí slaného Jadranu změní ve válečné jizvy a na slunci v pravé poledne budou připomínat celulitidu. To mám za to, že se tu promenáduju v tílečku a krátkých gaťkách. Můj parťák, coby řidič a tudíž osoba veledůležitá a nepostradatelná, čeká na výsledek průzkumu v zákrytu, tj. sedí ve stínu s mobilem v ruce a chytá italské pokémony.
Víte, jak lidé mají rádi to přirovnání, že si příroda něco bere zpátky? Tak zrovna teď to ráda nemám. Úžasná ,,La Natura Italiana” je všude a bere si, co jde. Což jsem v tu chvílí já. Škrábe jako vzteklá kočka. Rve mi vlasy, shazuje brýle z nosu, vytrhává stativ z ruky, a její zelené prsty se zatínají i do fotobatohu. Po pár desítkách extrémně dlouhých metrů dorazím k oknu s jeřábovou plošinou.
Kdybych chtěla ukončit svou urbe-kariéru, mám jedinečnou příležitost. Šlápnout na prohnilé dřevo plošiny, proletím se jako Ikaros. Milí hejtři, jak říká má pětiletá dcera: tůdle, pečené nudle! Pokračuju za roh. Oken je tu dost, ale seskok stále na pytel. Lépe řečeno na padák. Zrovna ten v batohu nemám.
Konec stěny. Nejsou dveře, které bych viděla radši, snad vyjma dveří od WC kdysi v Egyptě po výstupu na Mojžíšovu horu. Elektrárna mi otvírá své zrezlé srdéčko. Nemyslete si, že jsem vytáhla fotonádobíčko. Ani náhodou!
Je nutno vrátit se pro parťáka a jeho italské pokeše. Což obnáší absolvovat trnitou cestu znovu, a pak ještě dvakrát. Jednou tam a jednou zpátky.
Opravdu nemám ráda ostružiny.