O této hrobce jsem věděla pět let. Dokonce jsem znala fintu, jak se tam dostat. Stačili dva až tři silní muži k nadzvednutí mramorové desky. Občas se objevily fotky, ale nechávala jsem hrobku spát. V poslední době se bohužel stala velmi populární mezi fotografy, došlo k aranžování kostí, focení se s nimi…
Zajímalo mě, zda všichni posilují s kusem mramoru, a tak jsme se rozhodli s kamarády se tam taky podívat.
Kamennou desku jsem našla rozdrcenou. Nevím, zda na ni něco spadlo se zchátralé stavby vedle, nebo ji nějaký šílenec rozmlátil krumpáčem. Do hrobky jsem se vplížila první, víc se nás tam najednou nevešlo, a byla to chyba.
Světlo mé baterky okamžitě vyplašilo hejno komárů. Tisíce a tisíce drobných tělíček se odlepily ze zdi a vrhly se na mě. Chtěla jsem uskočit, ale všude bylo shnilé dřevo a kosti. Do toho další komáří rej vystartoval z druhé stěny. Nebylo úniku. Stěží jsem v malém stísněném prostoru našla místo, které by nebylo vyplněno zbytky rakví a úlomky zpráchnivělých kostí.
Skrčila jsem se a zatímco mi vyplašený hmyz kroužil nad hlavou, nachystala jsem si fototechniku. Komáři pomalu posedali zpátky na stěny. Naštěstí to byli jen nekousaví pakomáři. Jinak by mě z té hrobky nejspíš vynesli nohama napřed. Což by jaksi bylo kontraproduktivní…
Opřela jsem se o zeď a začala fotit. V tu ránu se ale okolo rozpoutal příšerný smrad. Jako by v hrobce něco hnilo.
Nedávalo to smysl. Mrtví tu spali tak dlouho, až byli zapomenuti. Nikde jsem o hrobce nenašla žádnou zmínku, přestože tu odpočívá celá rodina včetně dětí, zřejmě šlechtici, možná dokonce zednáři. Kamarád si při focení všiml na jedné z rakví zednářského znaku v podobě kružítka.
Dnes zbyly jen suché kosti, zetlelé dřevo a poškozené kovové rakve. Žádná historie.
Smrad byl ale dost rušivý.
Z náhlého puzení jsem zamumlala: Omlouvám se. A za dalšího pakomářího náletu jsem vylezla ven.
Kamarád mě přivítal s úšklebkem, že sem tam byla půl hodiny a prý mám na zádech lejno.
Z údajného lejna se vyklubal slimák. Černý jako lidské hříchy a pěkně vypasený. Podařilo se mi ho nechtěně rozmáčknout, a ještě si ho hezky na košili vynést ven.
Tím se vysvětlilo moje provinilé mumlání a ten smrad.
Škoda, že jsem neměla sáček. Moje vodní želvy mohly mít večeři…
Kamarádka tomu dodala korunu, když se cestou zpátky v autě zajímala, zda jsme si všimli toho mrtvého černého slimáka před hrobkou.