Jen jedna věc je horší než holubí hovna. Mokrá holubí hovna. V tlusté vrstvě dobrých patnácti centimetrů. Změní se vám pod podrážkami v mazlavé blátíčko a od pádu do parazity se hemžící žumpy vás dělí jen zázrak. Jenomže co by fotograf pro fotku neudělal, že…
Na budovu narazil kamarád při zkoumání map, ale nějaký čas jsme si hledali cestu dovnitř. Poprvé jsme kolem areálu brousili uprostřed hluboké zimy, ale to se nám nechtělo zanechávat v neznámém areálu ve sněhu stopy. Další příležitost se vyskytla na jaře.
Zvolili jsme jeden z těch mála slunných dnů a vyrazili směr nejistá mise. Vyfoť si kotelnu ve funkčním areálu! Cesta byla trochu složitá, ale nakonec se zadařilo. Stanuli jsme na místě, kde byl málokdo. Holuby posrajděná a sluncem zalitá, taková standartní kotelna. Velmi zachovalá, to bylo na tom to hezké. Bohužel jsme uvnitř nebyly samy. Nebo se nám to aspoň zdálo.
Já nemám ráda překvapení, takže jsem brousila po roštech, dokud jsem zhruba v deseti metrech nad zemí nenašla otevřené dveře. Ve větru vydávaly šílené zvuky, a já se samozřejmě zavřela. Na focení chci mít klid.
Když jsme se na místo vrátili po třetí později, bylo po dešti a podlaze vévodilo nechutné bahno. Spadnout do něj by nebyl žádný kumšt. Jen zázrakem se to nikomu z nás nepovedlo. Foukal vítr a kotelna vydávala ještě divnější zvuky, než minule Skoro jako kdyby byla v provozu. Což bylo nemožné. Ale na jednu krásně děsivou chvíli jsem tomu věřila.