Název je fiktivní. Hájovna, která inspirovala Felixe Háje, vlastním jménem Marii Wágnerovou, autorku „nesmrtelných“ knih o vzorném školákovi Kájovi Maříkovi, skutečně existovala, ale už bohužel nestojí. Tady jsem si na ni ale opět vzpomněla. Jídlo z talířů v kuchyni muselo jít, slovy F. Háje, „až do ledvin“.
Stopy lovu jsou patrné všude. Najdeme tu vydělanou kůži, zvířecí lebky, literaturu o myslivosti, různá ocenění a diplomy loveckých psů, dokonce i na kuchyňském hrnku je nápis „Lovu zdar!“. Troufnu si říct, že původně tu byly i lovecké pušky a nože. Dům je však opuštěný roky, takže tyto skvosty byly patrně někým „zachráněny“ ještě dřív, než sem zavítal zvědavý fotograf.
Kdo byl tento skutečný pan hajný, nebo snad pan myslivec? Ze zanechaných dokumentů se o něm dá zjistit víc, než že choval lovecké choval psy a reguloval počty zvěře. Má jméno. Říkejme mu pan M. Narodil se v první polovině minulého století. Původně vystudoval zámečnictví, ale dlouhodobě se věnoval myslivosti. V domě najdeme poměrně málo upomínek toho, že tam působila také ženská ruka (sbírka barevných knoflíků, zdobené ubrusy a dečky, „moderní“ svícínek na okně, vyvonělé stromky proti molům…). Možná sem dojížděla z města?
V kuchyni je jen jedna židle, ale nad umyvadlem jsou čtyři velké kartáčky a jeden malý. Pan M. tu nepobýval sám. Dětské holínky svědčí na přítomnost vnoučete. Troufnu si říct, že tady se celoročně nežilo, spíš se sem pravidelně jezdívalo. Nic ale netrvá věčně. Poslední kalendář jsem našla z roku 2003. Ten, kdo tu žil, je pryč, a domek ho pomalu následuje. Střecha se propadá a dovnitř se dere vegetace.
Jsem ráda, že se mi podařilo toto místo navštívit, než nemilosrdně zmizí v řece času.