Na tohle místo jsme narazili úplnou náhodou. V plánu byl rozsáhlý industriál za ním. Z map působil nedobytně, ale mohla by tam být nějaká odstavená hala.
Nejdřív to objíždíme kolem do kola autem. Hlavní brána, na foto mapách otevřená, je zavřená. Areál chrání dvou metrová zeď s ostnatým drátem. Nakonec se nám ale podaří najít myší díru. Procházíme se mezi funkčními halami, kde se svítí. Opodál stojí vegetací prolezlé ruiny. Před nimi parkují auta zaměstnanců firem a o kus dál stojí nepojízdné vraky.
Překonáváme další plot a jsme v areálu, kvůli němuž jsem sem šla. Nikde nevidím kamery, a tak jdu poklidně dál, dokud nedojdu k vrátnici. Hlídač zrovna vykukuje z okna. Přátelsky mu pokynu a pokračuju v cestě, když tu slyším v zádech kroky. Hlídač už nesedí dole ve vrátnici. Právě vybíhá ven.
Otočím se, slušně pozdravím a ptám se, zda by mi neporadil kudy do…? Honem si vymýšlím firmu, která by v areálu mohla mít sídlo. Ta prý tu není, tady je soukromý pozemek a funguje tu výroba.
Když už si spolu tak hezky povídáme, dovídám se, že tu žádné nepoužívané haly nejsou. Ty jsou prý vedle. Točil se tam známý český film ,,Marečku, podejte mi pero“.
Hned se mi vybaví legendární píchačky, kterým vždycky procházel Hujer. Jo tak ty už tu taky nejsou. Stejně tak řada budov, která se objevila ve filmu z roku 1976, už dneska nestojí.
Pán by si rád povídal dál, ale zrovna je v práci jejich nejvyšší šéf, a ten by nás tu nerad viděl.
Pravda je, že my tu fakt nemáme co dělat, tak se vracíme do vegetací zarostlých ruin.
V nejvyšším patře staré kotelny na nás čeká příjemné překvapení. Slečna cosplayerka. (O pár dní později bohužel krásku ve fialovém někdo zamatlal. To už je smutný osud street art.)
Přivírám oči a snažím si představit, jak to tu vypadlo dřív. Bývalé strojírny a slévárny se specializovaly na výrobu zemědělských strojů a v časech největší slávy vrátnicí denně prošlo až dva a půl tisíce lidí. Řada z nich dodnes žije a vzpomíná, jak se továrna dřív účastnila mezinárodních mistrovství v orbě a umisťovala se na předních místech. Pracovalo zde schopní konstruktéři a technologové.
Po privatizaci měl podnik sestupnou tendenci, která započala už v osmdesátých letech. Hlavním příčinou mohlo být neschopné vedení z řad komunistických kádrů, ale také omezené možnosti plánovaného hospodaření socialistického státu.