Ze zarostlé zahrady vykukuje špička střechy. Sedíš v autě cestou na služební cestu a z okna vidíš prosvítat mezi keři žlutou zeď a pak projdeš zrezivělou brankou a vidíš dveře s chybějící klikou. Mezi těmi dvěma okamžiky leží jeden pracovní týden. Ten ale právě uplynul a ty máš čas slídit a objevovat.
Teď máš dveře na dosah. Nejdřív se podíváš, jestli někdo nejde, a když je vzduch čistý, uděláš ten krok a zavřeš za sebou moderní svět.
Jsi v minulém století. Stojíš v pavučinami opředené chodbě, dřevěný strop nad tebou se nebezpečně prohýbá a ve vzduchu nevisí žádný lidský pach s výjimkou toho tvého. Je tu jen zatuchlina, plíseň a vlhkost. To jsou pachy, které dobře znáš z opuštěných domů.
Kdyby tu bydleli lidé, dům by voněl jinak. Poznal bys, že se tu občas větrá, nebo tu přespává bezdomovec. Odpadky ani spáleninu však necítíš.
Vítá tě útulná kuchyně s šicím strojem a rádiem. Představuješ si manželský pár, jak tu koncem sedmdesátých let tajně poslouchá Svobodnou Evropu.
Moc osobních věcí tu nezbylo, ale nevidíš ani stranické dokumenty a artefakty z doby před rokem 1989. Tady nebydleli zapálení komunisté. Žili tu hluboce věřící lidé.
Na skříni se tyčí socha svaté. Další sošky najdeš v proskleném příborníku. Je tu krásný, ručně malovaný porcelán s ovocem a skříňka s kořenkami, ale také ovocné šťávy s prošlým datem spotřeby. Nechápeš, že tu takové skvosty zůstaly.
Představuješ si babičku vařit na plotně svíčkovou a nalévat vnoučatům rybízovou šťávu. Děda vytáhne z ledničky láhev piva a rozdělí její obsah spravedlivě mezi sebe a ženu. Všichni se před obědem pomodlí. Odpoledne děda zapne rádio a čte si Lidové noviny, babička plete šálu a děti venku lezou na starou jabloň, hrají si s kytkami a kamínky, vybírají ze záhonků šneky a házejí po sobě padavčata.
Za kuchyní je venkovská jizba se soškou selky a obrovským pavoukem na zdi. Pavouk je tu domácí a jen neochotně po tvém příchodu zalézá do pytle se starými hadry. Po pár minutách ho ale zvědavost vyžene zpátky na zeď. Vystaví se tam v samém středu stěny jako nějaká paráda a čeká, dokud jeho dům neopustíš.
Zjišťuješ, že část vybavení je pryč, zůstalo jen to, co se nehodilo pozůstalým. Je tu ještě další místnost, dnes už zcela prázdná a koupelna, kterou ozdobila místní děcka namalovanými kytičkami. Stejnou výzdobu jsi našel v domě o kus dál, který je také opuštěný. Zřejmě ji má na svědomí stejná parta.
Tiše se rozloučíš s tímto stavením a vyrazíš zpátky do světa, kam patříš. Dveře do minulosti se zavřou, pavouk zmizí v pytli se starými hadry a dům se ponoří zpátky do ticha.