,,Narodil jsem se v roce 1957 v jednom malém městečku, jsem zemědělec a mám pobožnou ženu. Dobře vaří, každou neděli chodíme do kostela. Vážíme si našeho svatého otce. Peněz máme tak akorát. Nejsme bohatí, ale nestěžujeme si. Sousedi nás neruší, tu na dědině je klid. Jen zimy jsou dost studené. Taky tu máme hodně sněhu. Kdybychom neumřeli, žijeme tu (asi) šťastně ještě dnes.“ Tak nějak by se mohl psát příběh pana Jirky B. a jeho hluboce věřící ženy Agnes. Většinu života prožili v malebné roubence. K domu patříval pozemek. Dnes už tu ale nestojí žádný plot a jediným zbytkem po nějakém užívání je kadibudka, vyčítavě se tyčící pár metrů za domem.
Samotný dům zvenku vypadá malý, ale uvnitř je překvapivě dost prostoru a interiér je nezvykle zachovalý a původní. Najdeme tu vstupní chodbu s dřevěnou podlahou, která pokračuje další, dál se větvící chodbou.
Když se vydáte vlevo, dostane se do prostorného dřevníku. Odtud se nosilo dříví přímo do kamen. Vpravo můžete jít do malé jizby, kde asi spával pan Jirka. Zůstala tam po něm postel a obraz s náboženskou tématikou v plesnivém rámu, takže jsem to nefotila. Další dveře vedou do kuchyně. Zde stojí stará kuchyňská linka ze sedmdesátých let a naproti ní kachlová kamna. Místnost je velká, přepažená nábytkovou stěnou z téže doby, jako kuchyňská linka, a zeleným závěsem.
Otvorem mezi kamny a přepažením se dostanete dál do obýváku. Pozornost okamžitě upoutá koutek s barevnými umělými květinami, zrcadlem a obrázky svatých. Zde se zřejmě paní Agnes krášlila a modlila. Jsou tu velikonoční ozdoby a přání. Velikonoce jsou stěžejním svátkem v křesťanském kalendáři, středem církevního roku, a pro paní Agnes měly hluboký význam. Byla to pořádkumilovná žena. Její barevné zástěry dodnes visí na věšáku v chodbě.
Sektorová nábytková stěna je plná drobností, které si zřejmě nakoupila paní Agnes, rozbitého skla a umělých květin. Původně tu stával ještě porcelán a nějaké sklo, to už je ale pryč. Nikde ale nevidím knihy. Na venkově, s výjimkou zimy, je pořád co dělat, a na čtení moc času nezbývá. Dříve tu stávala i televize, teď po ní ale zůstal jen prázdný prostor.
Za obývákem je ještě jedna malá ložnice, kde zřejmě spávala paní Agnes. Zbyla tu po ní spousta barevného šatstva, kterým je zaházená postel. Pokojík není ničím jiným zajímavý, takže jsem ho nefotila.
V kuchyni stojí umyvadlo, koupelnu jsem zde nenašla. Není tu ani žádná společná ložnice, což je trochu zvláštní a na dvou fotkách, které najdete v mém albu (a asi jediných fotkách v domě) je zřejmě jeden a ten samý muž. Zmínky o dětech jsem neobjevila, to ale o ničem nesvědčí. Moc dokumentů zde už nezbylo. Na kalendářích jsou napsaná léta 2009 a 2013. Datum spotřeby 2013 je i na potravinách – kokosové Raffaelo, různé čokolády – a pet láhvích. Předměty z doby po tomto datu v domě nenajdeme. Museli to tu opustit před deseti lety. Je dokonce možné, že někdo z původních obyvatel stále žije, ale na stáří se odstěhovali do města a sem už nejezdí. Tento kraj je plný tajemných roubenek, jejichž majitele dávno odvál čas.