Poměrně velký dům, stojící u silnice kdesi na českém venkově. Bydlel tu fotograf s rodinou a dětmi. V domě zůstala fotokomora i hračky. Ústřední pokoj z mých fotografií byl zřejmě také dětským pokojem chlapce a dívky. Je tu stará hifi věž. Časopisové výstřižky z devadesátých let. Alba plná fotek z doby mnohem starší. Musela jsem to zdokumentovat. Staré hračky. Staré knihy. Všechno tu voní starobou. Dvacet, možná třicet let ticha a vzpomínek.
Do dětského pokoje vedou dvoje dveře – na chodbu dál do domu a do fotokomory.
Před pár měsíci jsem už jeden dům fotografa fotila. Zajímavé místo. Majitel měl focení jako hobby. Fotil události ve svém kraji. Trochu známá osobnost. Tady ale žil fotograf profesionál. Fotil lidi na zakázku. Snad proto se o něm nikde nedochovala ani věta.
V domě je také malá kuchyně. Mouka, cukr, koření… To všechno jsem tam našla.
Proč nevidíte další pokoje?
Byly plné věcí. Úplně zakrámované. Tlustá vrstva krabic a plných skříní táhnoucí se od stěny ke stěně. Sotva jsem prošla skrz. Není to nepořádek od zlodějů. Ty věci jsou tu nasyslené. Desítky, stovky, možná tisíce bezcenných předmětů nakupených v krabicích. Prázdné sklenice od kompotů. Staré knížky. Staré oblečení.
Žádné dopisy, osobní doklady. Hlubší památka po posledních obyvatelích. Množná si tyto věci vzali s sebou, když odešli. Možná ne. Třeba tam ještě dnes leží v nějaké krabici hodně hluboko vespod pod vším tím bordelem.
Nakonec je dohnali dluhy a museli to tu opustit.
Ale co to bylo za rodinu? Nikdo neví.
Místní znají ten dům jako prázdný, ale už si nedokáží vzpomenout, kdo tam bydlel Což je poněkud zvláštní… Jakoby ti lidé, co tam žili, měli jen sny. Plyšové medvídky. Fotky z dob T. G. Masaryka. Filosofické citáty vylepené na zdi. Ale žádnou minulost…Jako by nikdy neexistovali…
Dům snů…
Když jsem tam fotila, působilo to na mě, že tam někdo přechodně přespává, nebo pravidelně chodí.
Těžko říct.