Velmi starý dům na kraji vesnice, plný nábytku, oblečení, knížek a jídla. Ti lidé jednoho dne zmizeli. Dnes porůstá zdi jejich příbytku břečťan a voda v malém zahradním bazénku je brčálově zelená. Přijíždíme za tmy, do domu vcházíme za ranního šera a čekáme tam do svítání.
V podlaze zejí díry, stropy se propadají a skříně pokrývá povlak bílé plísně. V přízemí je velmi zachovalá kuchyně, kde by šlo i vařit. Kuchyňská linka je plně vybavená a v lednice hnije staré jídlo. Dále jsou tu dva obývací pokoje, jeden je vybavený v socialistickým stylu á la osmdesátá léta (skříňová stěna, gauč a křesla s modrým látkovým potahem). Druhý je ze starší doby, snad šedesátá léta, většina nábytku už je bohužel pryč, co ale zůstalo, to je stařičký klavír.
Když se vydáte chabě osvětlenou chodbou vlevo, uvidíte jakousi komoru, kde na vás padá strop. Není to jenom pocit, zdržovat se tu je opravdu nebezpečné. Vzadu se schovává ještě pracovna s plesnivou knihovnou, jeden malý pokojík, kde vládne nepořádek a za ním dveře do dalšího pokoje, kam se však přes spadaný nábytek a trámy ze stropu nedá projít. Protože tato část domu je opravdu nevlídná, udělám fotku knihovny a raději se klidím pryč.
V patře je další byt, zařízený poněkud moderněji a opět tu vládne příšerný nepořádek. Dům je dvougenerační. Všimla jsem si krásných dveří z masivu, některé vyplňují skleněné vitráže. Muselo to tu být příjemné.
Za nás tu však po celou dobu kraluje přízračné šero. Marně čekáme na východ slunce. Místo toho se strhne déšť. Když tento zvláštní dům opouštíme, míjíme pána. Jde na procházku mimo dědinu a civilizaci jako nějaký bludný duch. Déšť mu nevadí, za to mu vadíme my. Po krátké výměně několika ostrých slov v němčině raději mizíme.