Viridis neboli zelená. Vidím ji všude. V kuchyni na zemi. Není to koberec, je to lišejník. Na zástěře šéfkuchaře, pověšené na zdi. (Nevím proč mi ten kuchař připomíná zlého čaroděje Gargamela, vařícího si v hrnci polévku z nachytaných šmoulů.)
Vidím ji také v chodbě, kterou celou zalévá přízračné smaragdové světlo. Efekt vzniká prouděním slunečních paprsků skrze dveřní výplň se zeleného skla.
Tahle chaloupka, na kraji světa, se nachází někde mezi rekonstrukcí a nezvratnou zkázou. Zvenku ji porůstá břečťan. Jeho šlahouny mezerami ve špatně těsnících oknech vnikají dovnitř. V jednom z pokojů je ve stěně díra a vede ven. O kus dál zeje otvor přímo mezi pokoji. Část je vyklizená, stojí tam materiál k opravě, ke které nedošlo. Část je skoro k nastěhování. Je tu televize a gauč. Jsou tu pavučiny. Živý i mrtvý pavouci. Kokony pavoučích vajíček v tmavé sklepní koupelně. Taky nějaká myš.
Zbylo tu vybavení, talíře, hrnce… Hračky. Je jich plná půda.
Krabice od barbíny (po puzzle), čtyřlístky plné příběhů s Bobíkem, Pinďou, Fifinkou a Myšpulínem, autíčka, domeček pro panenky a… staré panenky!
Taky časopisy. Letáky. Noviny z doby okupace a let pozdějších. Chaloupka může mít klidně sto let.
Atmosféru dávno zašlých časů ruší jen štěkot psa z vedlejší zahrady. Ten čtyřnohý lump mě cítí. Rozštěká se při každém větším pohybu. Majitelka nechápe a roztřeseným hlasem ho konejší.
Počkám si na klidnou chvilku a opatrně, nikým neviděna vylézám ven.
Možná, že jednou zelená chaloupka na konci světa najde nové majitele, kteří vyhází staré věci po původních obyvatelích, opraví zdi, vymýtí plíseň a budou sem jezdit na prázdniny. Anebo se chaloupka propadne sama do sebe a všechny poklady skončí pohřbené pod zbytky dřeva a suti.
Kdo ví…