Tohle místo je taková malá urbexová legenda. Vypráví se v ní o voňavé chemičce s krásnou, vybavenou laboratoří, která je ale zamčená, a areál samotný je hlídaný starým kmetem, hlídačem srdcařem, co honí urbexery po pozemku se železnou tyčí v ruce. Navzdory věku je čiperný a někomu, kdo nebyl dost rychlý, prý nasázel pěkných pár ran na záda.
Dlouho jsem si sem hledala cestu.
Chemičku chrání z jedné strany řeka, z druhé strany stojí silnice. Závod fungoval až do velkých povodní cca před dvaceti lety. Přestože je to tu zavřené dlouho, v budovách se stále drží intenzivní pach chemie.
Když jsem konečně sebrala odvahu (a statečné parťáky), měli jsme o místu všelijaké informace: Chemička je v demolici. Část už nestojí. Chemička nestojí. Laborka je otevřená. Hlídač tam je pořád a nejlepší čas na infiltraci je víkend, šest hodin ráno.
My jsme sem přijeli ve všední den v pravé poledne. Chemička až na nějaké ty venkovní kovové části vypadala stejně, jako když jsem projížděla kolem před dvěma lety. Areál vypadal mrtvý, hlídačovo auto nikde.
Poměrně svižně jsme se infiltrovali dovnitř a následovaly dvě hodiny focení. Byly tu rezaté, ale i mechové části, nějaký ten kancl, sklípek se šmakuládami. Industriálek jako víno.
Ale především, nafotila jsem si i tu krásnou laboratoř. Původně tam prý býval menší pořádek, ale kdybych neviděla starší fotky, asi bych nějaký zásah nepoznala. My rozhodně neměli čas ani náladu na nějakou úpravu lokace před focením. Stále hrozilo, že se vrátí hlídač. Ani při naší zpáteční cestě se však neobjevil.
To mi dodalo odvahu vrátit se sem po druhé a dofotit se zbývající části továrny, které jsme během první návštěvy nestihla.
Hlídač se objevil, sotva jsme došli k budově. Takže ano, existuje a je tam pořád. Nově jsou tam také čidla, takže už se tam fotit nedá.
Krásné místo, které bylo opuštěné řadu let a zůstalo původní jen díky zvýšené aktivitě pana hlídače.