Normální lidé plánují dovolenou u moře podle kvality ubytování, čistoty vody a pláží. Mě v první řadě zajímá, zda poblíž destinace nestojí opuštěná elektrárna. Když jsem se o téhle zrezivělé krásce dozvěděla, bylo rozhodnuto. Do Maďarska jsem před lety jela s předsevzetím, že neodjedu, dokud nepoložím ruce na ovládací panel jistého zeleného velínu. S Itálií to bylo podobné. Kašlu na trním a komáry olezlé vily. Ale tuhle zrezivělou krásku, tu vidět musím. I za cenu, že tam polezu úplně sama. Což se naštěstí nestalo.
Děti se upíchly k babičce a spolu s mým drahým jsme se vydali fotit turbíny.
Jarda už se mnou na pár urbexech byl, ale v pořádném industriálu zatím ne.
Už první krok, zaparkovat na soukromém parkovišti funkční firmy, smrděl průserem. Dál se pokračovalo podél vysoké zdi kolem vrátnice s hlídačem, který hlídal protější přístav. Za zatáčkou, kam už hlídač neviděl, byl plot o něco nižší. Pouhé tři metry. Tady ho bylo třeba překonat. Přímo z hlavní ulice. Provedli jsme to za pětatřiceti stupňového vedra, ve všední den, v pravé poledne.
Dosud mrtvou ulicí prosviští auto. Italskému řidiči ale zrzka sedící na zdi naštěstí je ukradená. Zbytek cesty už tak obtížný není, pominu-li, že se pohybujeme ve funkčním areálu, a jedno kritické místo bereme úprkem.
Turbínová hala se doslova topí v bledě modrém světle. Jako kdybych ani nebyla na suchu, ale pod vodou a na tu krásu se dívala skrze potápěčské brýle. Překvapí mě, že je to tu všechno skutečně tak modré, jako na fotografiích, které znám z internetu.
Elektrárna dřív dodávala energii ocelárně, ale byla nahrazena novější elektrárnou, a je zavřená opravdu dlouho. Dominuje jí vysoké hala plná turbomotorů a po bočních schodištích se dá vlézt až nahoru, odkud jsou úžasné výhledy na tento malý industriální klenot.
Pěkný pohled je i do funkčního areálu. Jarda přes ušmudlanou okenní tabulku může vidět, jak se v protější hale pilně pracuje.
Z fotografií to možná nevypadá, ale pohyb je tu opravdu nebezpečný. Podlaha v přízemí je pokrytá úlomky kamení a skla. Kde se tam vzalo? Když asi metr přede mnou spadne jako pěst velký kus zdiva, a roztříští se o podlahu, je mi to jasné. Ze střechy.
Pokud bych se sem vypravila někdy příště, tak jedině s helmou. I když proti sklu, letícímu z patnácti, možná dvaceti metrové výšky, by mě neuchránila. Vědět to dopředu, asi si focení elektrárny s někým, koho miluji, hodně rozmyslím. Incident s kamenem se stal až ke konci naší infiltrace, podobnou zkušenost mají však i další fotografové.
Tohle místo je krásné, ale budí zasloužený respekt.