Lustig Nera

Píšu o sobě, že jsem fotograf opuštěných míst, spisovatel a zloděj minulosti. Ve skutečnosti jsem k focení urbexu přičichla úplnou náhodou. Plánovala jsem tehdy výlet do Polska, měla jsem v hledáčku nějaká „zajímavá místa“, a v mém itineráři se objevil i opuštěný palác. Dovnitř jsem se nakonec nepodívala (budka s hlídačem u kafíčka odradila), ale všimla jsem si, že kolem mne je spousta dalších, zarostlých objektů. Některé z nich mne lákaly takřka mysticky. Třeba jedna stará sýpka. Stála u křižovatky, uprostřed města. Její tmavá okna na mne doslova pomrkávala. Byla jsem sama. Neměla jsem světlo. Nevěděla jsem, co uvnitř najdu. Ale musela jsem tam. A našla jsem… Samotu. Ticho. A tmu, kterou slábnoucí světlo mého telefonu nedokázalo proniknout. (Podrobněji o infiltraci v jednom z Příběhů.).

Těžko říct, zda to bylo tím, že jsem byla ubytovaná na místě plném tajemných prázdných budov, které šly k zemi přímo před mýma očima. Nebo mě něco ponouklo v té sýpce. Domů jsem se ale vrátila jako jiný člověk.

Od toho okamžiku se zajímám o opuštěné stavby. Fotím je, zjišťuji si jejich historii a občas i minulost lidí, kteří tam žili.

Hanina Veselá     

To je můj druhý pseudonym, pod kterým jsem publikovala několik povídek a knih žánru scifi a fantasy (více k tomu v sekci Cyklus Magnólie). Posledním románovým počinem je Krev teče vždycky červená (Mytago 2018), jejíž základní kámen tvoří intriky, řízné dialogy a spletité vztahy mezi jednotlivými aktéry.