Někdy stačí jeden pohled a člověk se zamiluje. Přesně to se stalo mně, když jsem viděla fotku tohoto půvabného industriálu. Zlatý velín! Věděla jsem, že na jeho panely položím ruce, i kdyby Slunce mělo spadnout do moře a už tam zůstat.

…

O měsíc později:

Kousek od elektrárny se zlatým velínem parkujeme auto. Budova je obstoupena betonovým plotem, ale s tím si poradíme.

Svižně postupujeme funkčním areálem, až se před námi objeví dopravník na uhlí. Lezeme dovnitř a hledáme cestu do haly s turbínami.

Dopravník má více pater a taky další ramena. Takže kudy?

Metodicky ho procházíme, včetně funkčního ramene (!). V předklonu, rychle, foto výbavu v ruce… Kolem nás sviští vozíky s uhlím. Řve to a vrčí, není slyšet slova. Za oknem jezdí bagrista.

Už jsme u stroje, který dopravník ovládá. Drnčení a rachot ještě zesílí a mě se zdá, že kvílí alarm.

Udýchaní dorazíme ke schodišti dolů, visací zámek je ve skutečnosti odemčený.

Vklouzneme do krásné retro kanceláře s šatnou. Počítače jsou zapnuté. Nezahrajeme si solitéra? Všímám si skříňky plné klíčů. U každého je napsané, odkud je a já bojuji s hříšnou myšlenkou si nějaký půjčit.

Kanceláře ale nejsou propojené s další budovou.

Takže zpátky v předklonu pryč podél svištících pekáčů s uhlím. Bagrista za oknem pilně pracuje. Je to stejně šílené jako úžasné. Nějaké temné části ve mně se to líbí. Konečně jsme zpátky ve vypnuté části dopravníku.

Znovu to procházíme, dokonce přelézáme dopravní pás, který se může kdykoli rozjet, ale nikde žádná cesta k velínu a turbínám.

Bagrista má obědovou pauzu, a tak rychle přeběhneme volným placem a zkoušíme to venkem jinudy. Víme, že ještě před dvěma týdny byly dveře do turbínové haly otevřené. Dnes je však na nich čerstvá plomba. Červená. Jako moje vlasy.

S nepořízenou se vracíme do auta.

…

O čtyři dny později:

Kousek od elektrárny se zlatým velínem parkujeme auto. Ještě ani nejsme v areálu a už vidíme securiťáka procházet se kolem plotu a kouřit.

Necháme ho přejít.

Máme informace o další, nové cestě. Je čerstvá jako střelná rána po granátu. Stejně příjemná. A vede naším oblíbeným dopravníkem.

Vklouzneme dovnitř takřka s láskou. Těším se na adrenalin s bagristou, ale bagr nehybně stojí v uhelném prachu. Jediný skutečný adrenalin je ta naše cesta.

I když si myslím, že jsme dokonale připravení na infiltraci, dlouhé minuty bloudíme v zázemí elektrárny. Prostor plný kovových roštů spoře osvětlují zářivky.

…

O hodinku či dvě později:

Máme už pár fotek krásné elegantní haly s turbínami a rozhodneme se zkusit velín.

Je přístupný! Trpělivě se střídáme u dveří se stativy. Když už mají všichni nafocený čelní pohled, hladově se vrhnu k panelu a položím na něj ruce. Konečně! Ve stejnou chvíli kamarád batohem zavadí o boční panel a ozve se zvuk, který urbexeři nemají rádi.

Alarm!

Rozladěně balíme techniku a mizíme v rozsáhlém zázemí elektrárny. Ve tmě a tichu čekáme dlouhé minuty, a když se nic neděje, vracíme se dofotit zbytek haly.

…

Za hodinku, či dvě později:

Velín volá!

Rychle proběhnu kolem panelů, nic se neděje. Dotknu se jich, božské ticho. Fotíme dle libosti. Všechno je pod proudem. Kdybychom to uměli, odsud bychom mohli elektrárnu znovu zprovoznit. A kdybychom byli kokoti, tak se tu posadíme, vysílačku v ruce, nohy na stole… Takové věci my ale neděláme. Nikdy. Urbexer by měl mít své zásady.

…

O pár minut později:

Fotíme se navzájem v šéfovském křesle. Nohy na stole, telefon v ruce.

Ehm, čas vypadnout.

Nepozorovaně opouštíme areál, a když už sedíme zpátky, jako taková tečka za úspěšnou infiltrací, míjí nás auto security.