Český venkov je plný opuštěných chaloupek. V průměru připadne jedna až dvě na každou dědinu. Jakmile se ale některá otevře, většinou se tam „nastěhuje“ místní mládež a udělá si tam klubovnu. Pod slovem „klubovna“ nečekej místnost ve Foglarovském stylu. Nene, tady se nehrají piškvorky, leda tak flaška, a v kápézetce (krabička poslední záchrany), se nosí maximálně tak zapalovač, cigára, balící papírky, a tak dál.
V tomhle domečku bydlel pán, který měl rád pivo. Podle hraček, které zůstaly na půdě, sem asi jezdila i vnoučata. Budu předpokládat, že děda k sobě míval i babičku, konec života ale nejspíš strávil sám. Byl to kutil, ledacos si opravil. Po jeho smrti o dům nebyl zájem, a tak se tam v létě nastěhovali mladí. Sedli si na postel naproti vypnutým televizorům a viděli v nich své vlastní fantazie… Nebo zírali na ty polorozpadlé, strašidelné hračky a nechávali noční můry ožít. Ve skříní jsem našla plastové kelímky, ještě zabalené, a nepoužité jehly…
Při psaní příběhů vycházím z toho, co najdu, nebo se dozvím od lidí. Zde žádné osobní písemnosti nezůstaly. Vím jen to, co je na fotografiích. A mohu se plést. Třeba to bylo úplně jinak.