Občas se mi stane, že se mi nějaké místo vryje pod kůži tak moc, že se chci podívat dovnitř. Někdy tam ani nic moc není. Ale já to „nic“ musím vidět!
Mám takhle v paměti uložené jedno místo. Dlouhodobě je zavřené. Občas ho ale zkontroluji. Naposled to bylo docela zábavné.
U objektu nově vyrostla dřevěná bouda. Poblíž boudy stál plátěný stan a před ním pán ze security.
Že by rekonstrukce? To je má poslední příležitost, pomyslím si si a drze se jdu pána zeptat, co se tu děje a zda by nebylo možné podívat se dovnitř.
Vychází najevo, že změny se mého objektu netýkají, jde jen o sousední pozemek, a nechť si dělám co libo.
Nu dobrá. Přistupuji k brance. Bývala otevřená. Ale běda! Na bráně se blyští nový řetěz! Co naplat. Drze položím na branku nohu, a pominu-li nepříjemnou příhodu, při které se mi málem sedřel lak z nové boty, jsem za plotem. Všechny vstupy jsou však zadělané a bezdomovci vypakovaní ven.
Zklamaně mířím zpátky k bráně.
Pán ze security mezitím zpozorní. Baví se s kolegou urbexerem čekajícím venku, a sleduje, jak se drápu zpátky.
Co že je uvnitř tak zajímavého, že mi to za takovou akrobacii stojí? zajímá se.
Právě, že nic, přiznávám z vrcholku brány.
Někdy by se měl člověk nad svým počínáním zamyslet…
Těsně po našem odchodu před objektem zastaví vozidlo PČR. Na střeše mu bliká maják a stojí tam, dokud neodjedeme autobusem směr domov.